Téměř u cíle…

Na začátek bych chtěla říci, že vím, že tady na tom jsou holky mnohem hůř než já! Už několikrát jsem se rozhodovala, jestli sem mám napsat svůj článek, ale myslím, že ta správná chvíle nastala až teď. Kdybych jsem napsala před rokem či dvěma, kdy jsem také občas brouzdala po těhle stránkách, asi byste slyšeli jen výkřiky zoufalství a potřebu poradit co se životem. Neříkám, že dnes je mi hej, zlepšení tu je, ale stále mi ještě něco schází do cíle. Možnost podělit se s ostatními na tomto webu o stejné problémy a tak trochu se vypovídat mi určitě pomáhá, i když jsem nikdy neměla odvahu dojít do svépomocné skupiny. Chci se ve vzpomíkách tak trochu vrátit na začátek toho všeho, protože doufám, že mi to pomůže uvědomit si znovu spoustu věcí. A také doufám, že to nebude nikoho moc nudit… Žádný ojedinělý problém samozřejmě nemám, asi zapadám někam do řad průměrných bulimiček (no zní to hrozně :o) Asi jako u všech holek, začal u mě přelom v pohlížení na sebe a sledování jídla v pubertě. Mohlo mi být nějakých 13. Do 15-ti jsem objevovala taje zdravé výživy a začala se jimi, zatím ne striktně řídit. V 15-ti jsem také poznala prvního přítele. Bylo to romantika, seznámili jsme se v tanečních a protože byl můj první, tak trochu jsem se na něj upnula. Byli jsme spolu 2 roky a já postupně začala víc a víc sledovat co jím a jak vypadám, i když jsem vůbec neměla proč. Měřím 170 cm a tenkrát jsem vážila 57 kg a měla jsem ideální vysportovanou postavu. To vše mohlo zůstat na uzdě, kdyby se se mnou přítel po dvou letech nerozešel a mě to nezasáhlo totálně nepřipravenou a nezkušenou. A tak to tedy začalo… Nejdřív jsem přestala jíst, protože jsem z toho byla na dně. Zhubla jsem během asi 3 týdnů 10 kilo. Jenže uplynulo pár měsíců, já se z rozchodu sebrala a začalo se mi líbit jak jsem vypadala. Mohla jsem si koupit oblečení skoro o 2 čísla menší a úžas ostatních nad mým zhubnutím mi dělal náramně dobře. Nejedení mi taky šlo, ani nevím jak jsem to mohla vydržet. A tak po půl roce si toho všimli i rodiče. Anorexii jsem neměla, asi jen takový náběh… utlo se to v okamžiku kdy nejspíš tělo začalo strádat a já začala jíst, zatím jsem se nepřejídala, ale i to stačilo, že jsem během měsíce měla zpátky těch 10 kilo ale bohužel is bonusem 5 kil navíc. A tady začal můj boj s bulimií. Přišel pomalu, nejdřív jen tak zlehounka škrábal na dveře, a pak se projevil naplno. Myslím, že je asi zbytečné, abych popisovala kolotoče myšlenek, záchvatů přejídání a zvracení, všechny jej znáte… Od těch 17, kdy to začalo, trvalo to 2 roky, než jsem si vůbec uvědomila co dělám. Jen sám fakt uvědomění ale nic nezmůže, vůle byla, ale malá, a téměř žádná motivace. Za ty dva roky jsem několikrát začala neějaký vztah, ale skončil na mém podceňování se a na mých depresích, prostě na bulimii. Před rokem (teď je mi 20) jsem se o to začala víc zajímat a poté s tím něco dělat. První měsíce byly možná horší než předchozí dva roky. Vydržela jsem den dva, pak si vzala něco nepovoleného (však to znáte) a už to jelo…pocity zklamání sama sebe, selhání… Při každém novém začátku jsem si říkala tak, a teď už to opravdu zvládnu. Věděla jsem ale, že dokud budu sedět doma na zadku, tak se mi to moc nepovede. A tak jsem se snažila trochu obnovit vztahy s kamarády, kteří mě v důsledku bulimie nezajímali, také jsem začala chodit cvičit s jednou kamarádkou a doma se snažila pořád číst nové informace, protože mi pomáhaly v upevňování vůle zbavit se toho. A tak pomalinku se začaly intervaly mezi zvracením prodlužovat z dnů na týdny. Ale… bohužel se mi zatím ještě nepodařilo vydržet déle než měsíc. Změna ale nastala v tom, že tím že jsem aspoň trochu začala chodit mezi lidi, tak jsem před třemi měsíci poznala svého nynějšího přítele. Myslela jsem si že to bude konečně konec, ale nebyl. Už po dvou týdnech jsem zase zvracela a tolik si to vyčítala. Vždyť jsem po dlouhé době poznala úžasného kluka, tak co mi chybí! Tak jsem začala ZNOVU, ale ZNOVU po měsíci jsem se neudržela. Teď jsem zas ve stádiu nového začátku a doufám, že už mi to vyjde. Myšlenky mi zaměstnává spoustu jiných starostí než jídlo, začala jsem i znovu cvičit (v rámci mezí) a protože s přítelem je zatím všechno úžasné tak mám obrovskou motivaci. Vím, že ještě nemám vyhráno, ale myslím, doufám cítím, že už to brzo skončí. Jsem moc ráda, že jsem se tu mohla vypovídat, asi bych napsala milion stránek, kdybych se nekrotila. Moc držím palečky všem holkám! Určitě to zvládnem! Budu moc ráda, kdyby měla třeba nějaká holčina zájem si psát, nebo se třeba i vidět a navzájem podporovat l.lioness@centrum.cz