Tak už DOST!!!

Předem svého příběhu něco málo o sobě:je mi 24let,mám středoškolské vzdělání,za sebou půlroční praxi v zahraničí,roční pobyt v Anglii coby au-pair,tříletou vážnou známost a 7 LET BULIMIE!!! A jak to všechno začalo? Pravděpodobně už dávno v dětství… Byla jsem holčička jak z ladových obrázků,baculatá,okatá,s červenými tvářemi,ale nikdy ne moc usměvavá ani veselá.Hodně uzavřená,vnímavá vůči okolí,a díky tomu si pamatuji narážky na svou postavu už ze školky,a to nejen od dětí(které mimochodem dokáží být pěkně kruté),ale i od učitelek.Ve škole jsem nikdy neměla problémy,ale byla jsem „špatná“-středem pozornosti a výsměchu.Bohužel to odneslo moje sebevědomí a měla jsem špatně nastavený žebříček hodnot,což vím až dnes. Zlom přišel na střední škole,když jsem se zamilovala do o rok staršího spolužáka.Bavili jsme se jako kamarádi,ale já potřebovala víc,beznadějně jsem ho milovala.bylo to jednostranné.Je to jasný,podívej se na sebe,copak se můžeš někomu líbit? To břicho,zadek,nohy…Začlo období anorexie,podotýkám nevědomé anorexie-já byla tak strašně MOC zamilovaná,že jsem jíst nemohla,občas jen něco sezobnout,abych se nezhroutila.Bylo mi 16,měla jsem 75kg a přes prázdniny jsem shodila rovných 10kg! A hele!Ono to jde! Měla jsem obrovskou radost,netušila jsem,že se řítím do záhuby.Co si budeme vykládat,bez jídla to moc dlouho nejde,aspon me ne,mám totiž dost velký pud sebezáchovy,nikdy jsem se nedostala na podváhu,stačilo mi být „normální“,aby mě všichni jako normální brali.Má dotyčná láska si mě dál nevšímala,ale já už měla jiný cíl-hubnout.Dostala jsem se do bludného kruhu,ráno bez jídla,ve škole jablko nebo jogurt a poslední hodinu už jsem si plánovala,co si všechno nakoupím,sním a vyzvracím.Tohle mě pronásledovalo celou střední školu,nepřipouštěla jsem si,že se se mnou něco děje,a to ještě dlouho poté.Dostala jsem se na 54kg,ale míň už to prostě nešlo. 6 let jsem takhle žila a jednou jsem si řekla dost(loni),byla jsem hrozně unavená a zdeptaná z myšlenek na jídlo.Copak život je o tom? Byla jsem párkrát na sezení na Smíchově,kde to bylo fantastické a hlavně jsem tam poprvé mluvila o svém problému.V tu dobu jsem měla problémy s prací,byla jsem nezaměstnaná a snažila najít něco pořádného a přestala jsem pravidelně docházet.Byla jsem u pár psychologů,ale zatím nenašla toho pravého.Za poslední rok je to o dost lepší,mám oporu u přítele,který je mimochodem jediný z mých blízkých,který o tom ví.Ještě jsem se ani neodhodlala o tom říct mámě,ráda bych,aby o tom věděla,máme k sobě hodně blízko. Já nechci s tou odpornou bulimií žít,vždyť to ani nejde,chci být šťastná,mít rodinu a jednou zdravé děti!Nechci být sobecká a zabývat se jen sama sebou,na světě je tolik zajímavých věcí a lidí a já o ně nechci přicházet!Za předchozí 2 dny jsem měla 5 záchvatů(velkých) a to mě přimělo konečně napsat svůj příběh.Budu ráda,pokud s vámi budu díky těmto stránkám v kontaktu,slibuji,že se budu snažit pravidelně psát své jídelníčky a že mě,holky,přijmete mezi sebe,moc mi tím pomůžete,OPRAVDU!!! Díky všem,kdo se dostali až sem a těším se,že to všechno půjde líp. Jen tak na okraj,s tou mojí obrovskou první láskou se stále vídáme.Tenkrát jsme spolu i zkoušeli chodit,ale nedopadlo to.Jsme skvělí přátelé a já si uvědomila,že takhle je to i hezčí,máme si toho jako přátelé mnohem víc dát.A poslední perlička-jeho slečna má 90 kilo! Tak proč já tenkrát vůbec hubla…? Přeji vám všem krásný den a hodně sil do každodenního boje! Anička