Tak to jsem prostě Já!

Ahoj všichni,kdo prožíváte neustálé trablé s tím hrozným jídlem.Trvalo mi dlouho než jsem našla odvahu napsat zde svůj příběh.Nehledám pomoc,ani nevím jestli nějaká existuje,ale po přečtení několika příběhu jsem došla k názoru,že je nás hodně se stejným problémem ačkoli můj není zdaleka tak závažný jako ty vaše,ale doufam,že to,že to ze sebe vypíšu pomůže jak mě tak možná i někomu dalšímu.Takže začlo to po mém odchodu z domova,kdy jsem se postavila na vlastní nohy a nikdo se mi nestaral o to co jím,jak to jím a kolik toho jím.Byla jsem přesvědčena,že štíhlost mám v genech a nemusím se starat o skladbu jídelníčku.Za 2 roky jsem přibrala 10kg a dostala jsem se při své výšce 168cm na 62kg.Dokud mi mé okolí nezačalo mé kila připomínat nijak mi nepřišlo,že bych měla nějaké to kilo navíc.Dokonce podle BMI jsem měla normální váhu.Ale ty poznámky,že jsem obézní,že bych se neměla tak cpát jsem stále víc nesnášela a čím dál víc jsem si najednou připadala tlustá,oteklá a začala jsem mít výčitky,když mě někdo viděl s jídlem,neboť jsem měla strach,že zase uslyším ať se furt necpu,ať raději držím dietu.Možná je to tím,že jsem neměla nikoho blízkého kdo by mi jejich tvrzení vyvrátil a tak jsem se naštvala a řekla si jak jim všem ukážu a krásně zhubnu.Začala jsem chodit cvičit do fitka,omezila jsem přísun potravin na minimum a snažila jsem se držet dělenou stravu.Podařilo se mi zhubnout na 47kg aniž bych kdy zvracela.Mé okolí si toho všimlo,když jsem byla tak na 55kg všichni mě obdivovali jak mi to sluší,že jsem dobrá jak jsem to dokázala.Byla jsem samozřejmě nadšená a se sebou konečně spokojená a tak jsem v hubnutí pokračovala,cítila jsem se ohromě,když jsem dokázala něco bez cizí pomoci.Vše se pak,ale obrátilo jako na houpačce,neboť jakmile jsem dosáhla pro mne úžasných 47kg,bylo to tu zn ova poslouchat přiblblé připomínky, že nevypadám dobře,že jsem vychrtlá jak z koncentráku,že nejsem normální,že jsem určitě anoretička ať se jdu léčit.Víte jak mi bylo?Byla jsem zhnusená,tolik dřiny a pevné vúle mi byly uplně k ničemu.Proč zrovna já se nikomu nezavděčím tím jak vypadám.Buď jsem moc tlustá,nebo moc hubená.Byla jsem naštvaná nejen kvůli tomu všemu jídlu ,které jsem si vždy odřekla,ale hlavně kvůli tomu,že jsem si kvůli cizím lidem,kteří se mi pletli do života dokázala pěkně zpackat svoje zdraví.Bohužel jsem na to přišla pozdě,že svůj život musím žít hlavně kvúli sobě a né abych se líbila druhým,kteří mi za to vůbec nestojí.Lidi jsou totiž sobci a mnohdy si své mindráky léči na druhých,aniž by si připouštěli,že jim mohou ublížit.Já jsem to naštěstí pochopila včas a přestala jsem si připouštět reakce svého okolí.Nebyla to lehká cesta,dokonce jsem se dostala do rukou psych.,ale hlavně,že jsem se nestala anoretičkou myslím si,že by ta cesta zpátky byla daleko těžší.Sice se stále hlídám v jídle ale,už se snažím jen kvůli tomu ať se hlavně JA cítím dobře a na všechny ostatní kašlu.Když se jim nelíbím je to hlavně jejich problém a né můj.CHtěla jsem vám všem říct ať se netrápíte kvůli tomu jak vypadáte a užívejte si života takové jaké jste vždyť všechny jsme krásné a ten kdo to bude chtít vidět ten si toho určitě všimne!!!!!