Tak to je konec…

Ahoj…tak jsem tu už potřetí…ovšem s jinym jménem, že…ale to je fuk… Jde o to, že poprvý jsem sem psala můj příběh vyléčený bulimičky, pak jak do toho padám zase, a teď vám už jenom napíšu, jak už v tom zase jedu… a nejhorší na tom je, že ani moc přestat nechci… protože vždycky, když si řeknu konec, tak ten den jdou třeba rodiče do divadla a já se zase můžu celej večer přejídat…a ani nemyslim na to, jak si budu řikat, že je to hnusný, co to dělám, jenže tohle mi dojde až tak po chvilce soustavnýho ládování, kdy nejít vyzvracet se je psychická sebevražda… a do toho se se mnou rozešel muj skvělej kluk, kterej mě z tý prvotní bulimie (ač nevědomě) dostal… kvůli němu jsem zas dostala tu živočišnou chuť do života, a taky jsem měla na práci jiný věci, než se přecpat, a pak to jít zase všechno pěkně vyzvracet… a zato teď na to času mam… i když se se mnou rozešel předevčírem, zvracela jsem už měsíc předtim…ale bylo to třeba jenom jednou za tejden, kdy jsem to přehnala s večeří, ale rozhodně ne plánovaně, jako teď… je to ale takovej muj ventil, respektive byl, teď už to dělám spíš ze zvyku, kterym jsem si kompenzovala pomstu mýmu otci, kterej se ke mně chová jako k pětiletý holčičce, a mámě jsem to chtěla už mockrát říct, protože je zaprvý skvělá máma, no a za druhý psycholožka, ale jediný, co mi v tom brání je fakt, že zvracim převážně ve vaně, a chodily dosti hustě vysoký účty za vodu, a taky ty hory jídla, který mizely ze špajzu a z lednice…nemyslim si, že by mě máma seřvala za to, kolik zbytečně utratila, dokonce vim, že by to neudělala, ale já to mam jako náhradu, toho, že nemusim rodičům věčně odporovat, a zní to blbě a divně, co to má co dělat s rodičema,resp. s otcem, ale poprvý jsem vlastně zvracela proto, že mi otec v jednom kuse vtloukal do hlavy, jak jsem na svuj věk neforemná, a že bych s tim měla něco udělat, jinak mi to zustane… že já kráva ho tehdy poslechla… ale na druhou stranu to zas tak špatný nebylo, protože bych za svojí postavu byla v dnešním světě dost odsuzována, aŤ bych byla jakákoliv… No kdybych si takovejhle příběh četla někdy před rokem a půl, kdy jsem se zvracením začínala, nejspíš by mě to inspirovalo, než odrazovalo…a tak (bohužel) z mýho dnešního pohledu vidim, jak moc jsem byla tehdy hloupá, naivní, a nevěřící, a myslela si, že U MĚ TO BUDE JINÝ…