Tak tedy…

Tak tedy píši i já. Po přečtení několika smutných příběhů z téhle stránky člověk ani nemůže jinak, než se taky nesvěřit. <p> Brzy mi bude 20 let a jídlo mě trápí od sedmnácti. Tedy tři předlouhé roky. <p> Ve druháku na gymplu jsem byla normální, spokojené děvče. Vážila jsem 54 kg při výšce 170cm. Pohoda. Jenže přišly taneční, to neustálé zkoušení si šatů před zrcadlem, poznámky švadleny, že už je ze mě ženská a její pohledy na můj zadek a boky. Prostě se to rozjelo. Chtěla jsem jen shodit pár kilo…to přece znáte. Takže jsem se během půl roku dostala na 42. Přišla preventivní prohlídka, výhružná slova lékařky a první návštěvy psychologů. A hned špatně: dostala jsem radu počítat kalorie. Nemůže být přece větší hloupost!!!Samozřejmě jsem si začala vymýšlet, kolik že toho nesním, ale opak byl pravdou. Nejedla jsem víc než 2000 kJ denně. Vážila jsem 40 kg a náhle se to začalo obracet. Zhlediska bulimie je to směšné: ale po dnech, kdy jsem nejedla nic, byla najednou tabulka 200g čokolády katastrofou. Jenže to už se naši nemohli dívat na mé kostnaté tělíčko a já nastoupila do nemocnice. Tam mě však moc nehlídali…jednu noc se mi udělalo neskutečně zle, průjem, zvracení, omdlívala jsem…umírala jsem. Okamžitě mě převezli na JIPku, kde se jim při mých 37 kg podařilo udržet mě při životě.<p> Nastoupila 3 měsíční léčba na psychiatrické klinice – bez možnosti telefonátů, návštěv, jen jídlo 6krát denně. Nepřibírala jsem, takže klec a Vánoce v nemocnici.<p> Sakra, o tomhle období jsem vždycky schopna se rozepsat, snad to není proto, že si závidím tehdejší hubenost?!<p> Kliniku jsem opouštěla se 47 kg a ujišťováním všech lidiček okolo, že jsem moc hubená a že musím jíst, že můžu jíst kolik chci a co se mi zamane. A taky, že jo. Máti mi nosila bonboniéru na svačinku a svítily jí očička, když viděla, jak dlabu. A já se mazlila s čokoládkou, byla tak dobrá a já tak hubená…A tak to šlo den za dnem, víc a víc. Najednou tu bylo léto, mé osmnáctiny a mých 59 kg. UF! Nevěděla jsem, co dál. Prostě jsem se jen přejídala, ale nezvracela, takže jsem byla nešťastná, že už budu jen tlustší a tlustší. Začínal maturitní ročník a já byla na dně. <p> JENŽE… V té době se se mnou rozešel kluk, který se mnou byl už od oněch tanečních. Pochopila jsem, že musím začít něco dělat…zhubnout. Podařilo se: o Vánocích jsem měla opět 54 a úsměv na tváři. Přítel se vrátil a já byla jako sluníčko. Ale tělo si zase začlo žádat, oč jsem jej okrádala, prostě jo-jo efekt. Květen, maturita, 58 kg. Pohodička. Byly tu zase prázdniny, spousta volného času, úspěšná maturita a přijímačky na výšku za mnou, nic mě netrápilo…takže jsem se doslova mazlila se svými orgiemi. Přejídala jsem se téměř každý den, ale nezvracela. To jsem poprvé udělala až v září, kdy jsem zjistila, že vážím 61 kg. <p> V té době jsem se taky stěhovala k příteli. Chyba!!! Není nic horšího než začít bydlet bez rodičů. Přítel nebyl doma tak často, jak by se mi líbilo a já jedla…a zvracela.<p> No, prostě…Přišel na to, vše řekl našim, rozešel se se mnou. Klesla jsem na to nejhlubší dno, kdy mě i naši chtěli vyhodit z domu a MUSELA něco začít dělat. Hubnout.<p> Vánoce. Já mám 56 kg, jsem zase to milé sluníčko, poměrně spokojené samo se sebou a tulící se ke svému milému. Zase jsem to dokázala.<p> Jenže jak už to bývá, jednou nahoře, jednou dole. To je prostě můj život. Po zkouškách nastalo zase volno, spousta času a žádné starosti. Takže hupky do koutku se spoustou dobrot a všechno nacpat do svých útrob.<p> No, a co teď? Začala škola, takže bych se teoreticky měla zase uklidnit. Jenže to zatím moc nejde. Vlastně teď sedím na internetu, abych zabila čas. Čas, kdy bych mohla jíst. Domů ale zase nemůžu, protože by mě tam čekala večeře… SAKRA, NENÍ TO POSTAVENÉ NA HLAVU? <p> Já už nechci, už nemůžu. Proto se chci zeptat…je vůbec nějaká nadějě, že to skončí? A je možné být natolik silná a dokázat se vyléčit pomocí vlastní vůle a svépomocné příručky? Asi jo, jsem jen slabá s tím začít. Vzdát se těch svých slastných chvilek, začít něco podnikat proti té zlé, která ve mně přebývá…