Tak nevim…

Ahojky holky. Uz jsem tady psala hodnekrat.Vzdy to byly pribehy pro Vas, ale ted prosim vsechny o radu. Bulimii jsem mela asi tri roky. Pisu zamerne mela, protoze uz bych ji vlastne mit nemela. Asi rok po tom co to vsechno zacalo, jsem skoncila na metabolicke jednotce intenzivni pece a nasledne v Psychiatricke lecebne v Opave. Vydrzela jsem tam tyden a pak jsem prekecavala vsechny okolo, aby me pustili. Primarku se odprosovala skoro az na kolenou. Stalo se, pustili me po tydnu domu. Je to asi hnusne, ale tehdy jsem proste skoncit nechtela. Potrebovala jsem jet domu, abych mohla pokracovat v mem jidlu – nejidlu. Jenze jsem to zase trosku prehnala a mamka me hnala zase na psychiatrii. Tentokrat jsem tam vydrzela tri tydny. Jenze k cemu to vsechno, kdyz jsem zase nechtela skoncit? Po propusteni jsem vsem okolo slibovala, ze jsem v pohode, ze uz mi nevadi, ze jsem tlusta, ze se chci hlavne venovat skole a blizici se maturite. Jo, to vse jsem vydrzela tak 14 dni a pak….zase vsechno na novo. Odmaturovala jsem, dostala se na vysku a byla stastna. Alespon v tomhletom smeru. Jenze kdyby nebylo tech zrcadel a pohledu jinych. Spadla jsem do toho znova. Zvracela jsem asi 10x denne. Nemohla jsem se na nic soustredit a me deprese me dohnaly az k sebeposkozovani:o( A jak to opet skoncilo? Tak, ze jsem 14 dni ani nejedla a ani nepila, jedla projimadla, diuretika a leky na hubnuti. Pak zase JIP a lecebna. Jenze tentokrat jsem si rekla, ze opravdu dkoncim a vsechno zvladnu. Ze si proste musim vazit toho co mam, myslim skoly a kamaradu. V lecebne jsem si pobyla cele tri mesice. Poznala jsem nove lidi, kteri mi dali novou nadeji do zivota a ukazali mi novou a lepsi cestu. Prijela jsem domu a zacalo mi zkouskove obdobi. Zkousky jsem dala a citila se vyborne. Byla jsem opravdu spokojena. Doma mam dost velke problemy, protoze tata dost pije a ja se kvuli toho musela odstehovat na koleje, i kdyz na skolu chodim ve stejnem meste, kde i bydlim. Jenze ted konci letni semestr a ja mam zase zkouskove a nechodim do skoly. Porad se ucim, ale taky premyslim. Posledni dobou se nejak casto hadame s kamoskama, je to vzdy kvuli hloupostem, ale me to tak rozhodi, ze mi je z toho strasne zle, protoze jenom ony me drzely pri zivote a verily, ze se z toho dostanu. Verily mi a ja je dvakrat zklamala. Potreti nechci, ale cim dal casteji premyslim, jak by bylo krasne zase byt stihla. Jenze nechci. Zatim to jsou jenom myslenky, ale bojim se, ze se jednou obrati zase ve skutecnost. Nejsem totiz v tehle tech vecech moc silna osobnost. Co mam delat prosim… Mam Vas vsechny moc rada a holky neblbnete prosim! Jste vsechny sikulky takove, jake jste a neni treba se nicit a zbytecne se utapet v slzach. Ja to dokazala a snad mi to vydrzi. Mozna kvuli Vam, mozna kvuli sobe.