stále mám strach

ahoj lidičky. dnes jsem poprvé objevila tuto stránku a moc se mi líbí,jak se všichni dohromady perete se svými problémy s jídlem. ráda bych se vám svěřila i já se svým příběhem.psát musím stručně,protože by můj příběh zabral opravdu moc místa,zvhledem k délce jeho trvání. bylo mi něco málo přes 14 let,když jsem začala přemýšlet nad tím,jak zhubnout.podařilo se mi zhubnout cvičením,tenisem,(který od malinka hraju)a hlavně omezením jídla.zapomněla jsem říci,že než jsem začala s dietou,vážila jsem 54 kilo na 162 cm.při oslavě mých 15-tých narozenin jsem vážila už jen 35kg.do té doby jsem si za pomoci mých rodičů a sestry přiznala,že mám v sobě dvě osůbky,ale jen jedna se chce vyléčit,ale je zatím slabá.navštívila jsem do té doby léčitelé,kteří pomohli,ale jen dočasně.takže ke zdárnému konci to nedospělo.rodiče už byli úplně vyčerpaní,nesvedli se mnou nic po dobrém ani po zlém…však to znáte.nedalo se nic dělat,skončila jsem s váhou 30 kilo v motole na jednotce intenzivní péče.měla jsem štěstí v neštěstí,protože nebýt mé nízké váhy,skončila bych na psychiatrii.zatím jsem se ale dostala do rukou odborníků a psycoložky,specializované na mentální anorexii.společně jsme se dopátraly příčiny této nemoci.bylo jich několik.chtěla jsem být dokonalá,štíhlá,krásná,dokázat něco,co ostatní ne,ale hlavně jsem se bála stát se ženou se vším všudy.bála jsem se mít prsa a vše co souvisí s dospíváním.a proč?protože jsem si myslela,že už mě pak taťka nebude mít rád. v motole jsem strávila 4 měsíce a i když počáteční dny,kdy se mi všechno motalo,měla jsem sondu do žaludku a kapačku…nikdy nezapomenu na den,kdy mě pustili po dlouhé době ven.sice pršelo ale mně to přišlo neskutečně krásný.jako kdybych se podruhé narodila.poté však následovala ještě dlouhá cesta ,ale to by bylo nadlouho…. z nemocnice jsem se vrátila s váhou 41 kg a vše se i přes menší či větší nespory kvůli jídlu vcelku urovnalo.ale jen dočasně,samozřejmě jsem si stále hlídala co kdy jím,ale bylo to lepší.mý rodiče se mnou pravidelně dojížděli do prahy na kontroly k psycholožce a vše prožívali se mnou.vedla jsem si zápisky o tom jak se cítí a co jím,ale jak kila přibývala tak rostla i obava ,že budu zase vážit jako dřív.motivací pro mě byl hlavně tenis,na který jsem směla,když budu dobře jíst.bohužel jsem se začala zase bránit nabývajícím kilogramům.to už jsem studovala zdrávku.tentokrát jsem však jíst musela,jelikož mě naši hlídai.