snad..

tak si říkám, že možná, když se odvážím, alespoň anonymně přiznat, mohla bych konečně najít sílu.. je mi 26, začalo to nevinně – v 15 letech jsem si přečetla „odrazující“ článek a hop- nenapadlo mě nic horšího, než to zkusit… dnes už můžu říct jen to, že je to cesta do pekla. denně se s tím probouzím, usínám. nikdy jsem se nikomu neodhodlala svěřit, i když bych tak moc chtěla.. zvládla jsem i svatbu – a naštěstí dítě, ale o to víc se trápím. teď neubližuji jen sobě, stahuji tam své blízké. a to je nesnesitelný pocit.trvá to tak dlouho a nevidím konec, vlastně je to moje chyba, ale nenacházím sílu. potřebuji fungovat, aby nikdo nic nepoznal, na druhou stranu hrozně toužím po tom, odhodlat se, svěřit se těm, které miluji. jsou lidé, kteří vás mají rádi, a ti, kterym vadíte.. děsí mě, že nikdo z nich nechápe, čím neustále procházíte,neznají vás.. přestože bych si neměla stěžovat- způsobila jsem to sama sobě. a jsem v tom sama, to je to nejhorší. občas mě napadne, že umřít je to nejlepší, co bych mohla udělat, ale to nejde, je tu někdo, kdo mě potřebuje. tak moc toužím po štěstí, klidu.. sžírá mě hnusná bulimie, ubližuji všem, sebe nepočítám. určitě jsem zdaleka nenapsala vše, co mám na srdci, ale věřte, že se mi po strašně dlouhé době aspoň maličko ulevilo. možná mám ještě šanci, doufám, snad…