Snad uz nikdy vice:)

Ahoj, rozhodla jsem, ze se taky podelim o svuj pribeh a to jen diky anonimite, jelikoz opravdu se tim nekde moc nechlubim. Vsechno to zacalo v mych 17 letech a trvalo zhruba pet let, tehdy jsem se poprve bezhlave zamilovala a jelikoz jsem nikdy netrpela vysokym sebevedomim a vetsinou se spise podcenovala, jelikoz jsem uz od skolky byla spise introvert a okoli me povazovalo bud za namyslenou nebo proste „zvlastni“, dost mi zalezelo,abych v lasce u tohoto kluka obstala a kdyz mi rekl, ze bych mela vice sportovat, jelikoz za par let bych mohla mit velky zadek(tehdy 177/67),zacala jsem o sve postave dost pochybovat a kdyz odjel na studujni pobyt do Ameriky a tudiz se mnou pretrhal jakekoliv kontakty, slo to se mnou z kopce.Zacalo to nejezenim a sklouzlo do prejidani, cvicila jsem aerobick, dle Olgy Sipkove kazdy den dve hodinky, tohle trvalo asi rok do me prvni hospitalizace v psych.lecebne v Bohnicich.Tam jsem si pobyla tri mesice.Jelikoz jsem nevzladala chodit kazdy den do skoly byla jsem nucena opustit skolu a za rok jit na uciliste, ale v celku se v me nemoci nic nemenilo, sice jsem chodila na terapeuticke skupiny,ale jiz vim, ze to bylo v celku zbytecne, jelikoz ja jsem s tim vlastne zkoncit nechtela.I kdyz jsem si namlouvala a vsem v okoli, ze ano. Timto bych se chtela vsem omluvit, vim, jak to se mnou bylo v te dobe tezke.Kdyz me videli jak chradnu. Nasledovalo propusteni pri vaze (177/55) a dochazeni do deniho stacionare na Karlov,kde mi byly rok oporou, ale jejich snazeni vychazelo nadarmo….. az o dva roky pozdeji kdyz jsem zkoncila na tom nejhorsim pavilonu v PLB s vahou (177/49)neschopnouci se zvednout z postele a bojovanim i s polknutim tekutin jsem opravdu dostala strach o svuj zivot a asi jedine tak jsem si uvedomila co opravdu nechci a to UMRIT. Jelikoz jsem mela pri sobe fajn kluka a rodinu, dokazala jsem to co se mi zdalo vzdy nemozne, i kdyz to jeste dost dlouho dobu trvalo, ale muzu rict ze nyni (177/65)se citim uzdravena a Vam ostatni holky drzim palecky, vim jak je to tezke, ale ze sve zkusenosti vim, ze clovek musi padnout na uplne dno, aby si uvedomil co chce a vzpamatoval se, i kdyz to dost boli a hlavne ty okolo, coz si uvedomuji az ted.Vim, ze tato nemoc ve me bude cihat po cely zivot a ze je moznost recedivity,ale jsem si jista ,ze bude uz hooodne hluboko v mem podvedomi a ze ji uz nedam sanci,aby nademnou vyhrala:)))