Sice jim, ale…

Ahoj vsichni. Ackoliv netrpim zadnou ppp, navstevuji tyhle stranky velmi casto-spojuje me s vami nezdolna touha po dokonalosti, na kterou doplacim psychickou nerovnovahou… S postavou jsem nikdy nevalcila, ale je to skoro jedina vec na sobe, se kterou jsem jakz takz spokojena. Vzdycky jsem byla „chytra holcicka“, se kterou se rodice mohli jen chlubit, ale me to nikdy nestacilo… Ted uz jsem dospela, ale kazdy neuspech me rozhodi jako petilete decko, nedokazu prekousnout, kdyz se mi neco nepovede, kdyz neco nejde hned, z drive celkem otevrene holky se stava nedutklivy morous. Neustale mudruji nad mou nemoznou povahou, nemoznym chovanim, jsem ustrasena, roztekana, nechce se mi do niceho poustet, protoze uz predem maluji certy na zed-tohle ti zase nepujde, zase budes posledni, proc bys to delala, vsichni se ti vysmeji. A za vsechny sve cerne myslenky se jeste vice nesnasim. Neustale si davam nejake cile-co uz nikdy neudelam, nereknu, co naopak udelam, nejradsi bych vedela a umela vsechno na svete, aby me nikdo nemohl na nicem nachytat… Mam taky svou predstavu o dokonalosti, ktera se jen nevrazila do hubnuti. Ale jinak je to asi stejne jako u vas-proste snaha mit nad sebou uplnou kontrolu, az se z cloveka stane stroj, ktery jen plni nesmyslne prikazy vymyslene jeho chorobnym mozkem… Nemame ppp, ale poruchu mysleni, vnimani sebe sama. Znate to taky? Jeste kdesi v dalce ve mne zni ten hlasek, ktery objektivne rika, ze jsem na tom lepe nez ostatni-jsem na vejce, cely zivot pred sebou, mam kamarady, fungujici rodinu, leccos umim, na spoustu veci jsem talentovana-a pak ten druhy mnohem silnejsi rve „jestli nebudes lepsi, nikam to v zivote nedotahnes, nikdo te nebude chtit, zapadnes v davu, skoncis sama, takovou nemoznou holku nemuze mit nikdo rad“. Vim, ze bych potrebovala mit rada sama sebe, ale ja to proste neumim. Lita nas v tom spoustu, snad jednou vsichni najdeme tu silu a dokazeme s tim neco udelat.