Samota mě zničí

Mám pocit jakobych se pomaličku ztrácela. Před pár dny mi bylo dvacet a já mám pocit, jako bych zestárla aspoň o padesát let. KDyž jsem se nedávno probudila, přemýšlela jsem, že jsem na sebe vlastně pyšná za to, jaká jsem, a najednou zas se něco nepovede a ta bublina je pryč. Když se sleduju v zrcadle, vidím jak jsem zase zhubla, srdce mi poskakuje radostí, ale v hlouby duše křičím, a bojím se, protože je to tu znova. Vidím jak mi kosti trčí z pod košile, na jednu stranu se mi chce smát a na druhou stranu se mizvedá žaludek. Je to zvláštní pocit, najednou mi zase něco chybí k životu, a přitom všechno funguje jak má. Jak má? Zrovna teď bych potřebovala, aby mě někdo chvilku podržel v náručí, a bylo by líp, ale nidko tu jako tradičně zrovna teď není, a já zas zarytě přemýšlím už je n o tom, jak zhubnout. Koho tím vlastně chci potrestat? Sebe. Za to, že se cítím tak sama. Za každou trpkou minutu bych se nejradši potrestala, protože samotu nesnáším. Bojím se. Bojím se že zůstanu sama, a bojím se, že dalším dnem zas zestárnu o deset let, protože mi bude ze mě samotné zle.