Roky marné snahy

Ahoj holky,zdravim všechny,kdo marně bojují o normální život.I já svádim v těchto dnech takový boj.Tada, já už ho svádím pomalu dva roky, od té doby, co jsem se dostala do recidivi.Nikdy by mě nenapadlo,že se mi může anorexie vrátit,ale je vidět,že je to opravdu plíživá nenápadná potvora.Již pomalu dva roky se snažim přibrat a být zase normální, ale ono to stále nejde.Chyby je ve mně, vim to a plně si to uvědomuju,ale ani tak s tím nedokážu nic dělat.Když jsem se poprvé vyléčila,dostala jsem se při 172cm na nějakých 52kg.Bylo to v pohodě, ale vlivem práce a prblémů (to je v mém druhém příběhu) šla kila dolů.Stále jsem to neřežila, šlo to totiž pomalu,ale bohužel jistě.No nebudu to prodlužovat,momentálně jsem na nějakých 39kg, možná i míň.Vim,že je to naprosto kritický a stále si říkám, proč něco nedělám.Né že bych nejdela,ale dbám na zdravou výživu,vyhýbám se tučnějšímu, i když v práci občas zajdu na oběd,ale do teď sem to alespoň 3x týdně kompenzovlala sportem nebo tím, že když mám tučnější oběd,tak zbytek dne už je lehčí.Jím pravidelně 5x denně, ale při mé výšce a stavu je to stále málo.Včera večer na mě přišla totální krize, kdy jsem svému příteli brečela přez půl hodiny na romeni,že už nevim,co dál.Chtěla jsem si jít zrovna zasteprovat,ale když jsem si uvědomila, že jsem ten den nejedla zrovna nic moc kalorického a cvičením spálím asi 500kcal,řekla jsem si,jestli nejsem prdlá,když tohle dělám.Sport je sice pro zdraví,ale v tomhle případě bych si akorát ublížila.Plně sem si uvědomila veškeré důsledky svého počínání a rozhodla jsem se s tím něco dělat.Sice pomalu pozdě,ale přece.Dnes jdu k jedné psychiatričce.Nevim,co od toho očekávat,vlastně ani nevim,jestli změny,které chci udělat(přestat cvičit,max.1x týdně,jíst vícekrát obědy z kantýny,posunout dobu večeře) budou vůbec k něčemu.Když si tady čtu doporučený jídelníček na přibrání,tak je to naprosto nemožný.Vždyť já nemám ani tu běžnou porci,natož tohle. Nemám problémy s tím najíst se,neumim si představit sníst třeba jen jedno jablko denně,ale musim mít u jídla pocit, že je to zraví a né moc tučný. Jenže to je kámen úrazu a toho se musim zbavit.Kvůli sobě,svému příteli,svým rodičům,své budoucnosti.Nelíbim se sama sobě,každý na mě civí,bojim se chodit do společnosti a vlastně ani nemůžu někam jít,protože nemám pomalu nic na sebe.Chci být zase ta veselá hezká holka,ani vyhublá,ani silná, prostě normální.Nechci řešit kolik co má kalorií,nechci se zabývat tím, jestli nevečeřim pozdě nebo se nechci bát dát si skleničku vína,protože je to kalorické.Chci žít.Povede se mi to? NO já budu doufat a budu se snažit,protože teď můžu opravdu říct, že mi jde o život.Můžu každým okamžikem zkolabovat a už mi nemusí nic pomoct.Když mě tohle nepřinutí něco dělat,tak už nic. Tak mi držte palce a já je budu na oplátku držet vám všem, které jste na tom stejně.Holky,nestojí to za to.Tohle není život,ale vězení.