Procházet duševní smrtí

Nevím, proč jsem se odhodlala sem něco napsat. Je to zcela zbytečné, protože slova a pocity lidí „na dně“ jsou stále stejné, je to až unavující pořád číst. Nechci vás moc dlouho unavovat svým příběhem, tak podobným tisícům jiných. zkrátím to. Jsem evidována ve zdravotní kartě jako anorektička už třetí rok. Nikde jsem se neléčila. Ze všech psychologů a psychiatrů je mi blivno. Matně si vzpomínám, co mě tehdy vedlo k tomu přestat jíst. Asi jsem chtěla být šťastná a s kily „navíc“ to bylo vyloučeno. Ale štěstí jsem za své úsilí nedostala. Spíš naopak. To byla má první „smrt“. Totálně jsem se změnila. A také od té doby je můj život jeden velký boj mezi jídlem a hladem. Dva extrémy. A mé vyhublé tělo se po čase změnilo v obrovskou zásobárnu tuku – začala jsem se přejídat. To byla má druhá „smrt“. Stále jsem tlustá – toto však neberte jako slova anorektičky, ale bulimičky, která nedokáže zvracet a vůle je tak slabá, že nedokáže ani nejíst. Ještě ke všemu si lehko vypěstuji nějakou závislost. V současnosti je to sebepožkozování, prostě se trestám za svou nedokonalost, řežu se do rukou a mám je teď plné jizev. A také alkohol. Když člověk pije sám, není to normální, a já nejradši piju sama, zaháním tak smutek a přivolávám vzpomínky. Jedné se poslední dobou nemohu zbavit. Ještě jsem s nikým nechodila, je to vina mé nemoci, která mě izoluje od lidí a taky mé povahy. Nerada říkám slovo „miluji“, ale zde ho musím použít. Prostě miluji jednoho člověka, ale vím, že i kdyby mě chtěl, což je dost nepravděpodobné, bylo by hodně těžké s ním být. Nenávidím se, tak jak potom mohu mít ráda někoho jiného??? Čas plyne a já si touhle nemocí nechci vzít roky života, když je to zbytečné. Nežádám vás o radu ani o povzbuzení, dokonce ani lítost nechci. Chci jen vykřičet do světa ten strašnej strach a nenávist co je ve mě. Sama sebe destruuji, je jen otázka, jak dlouho to mé tělo vydrží. Nežiji, přežívám. Jen doufám, že se to změní…. PS: Jestli jste ve stejné fázi jako já, nenechte to prosím dojít příliš daleko. Tahle bažina sice nemá dno, ale čím níž klesáte, tím hůře se dostáváte nahoru. A když se vám to povede a vy vyplujete na hladinu, budete navždy poznamenáni bahnem, které nelze smýt. Je pravda, že jak jednou „začneš“ s ppp, zůstane to v tobě napořád. Hodně mi to dalo, ale ještě víc vzalo.