Problémy už od dětství

Všechny ty moje nemoci začli už asi v hodně raném dětství, kdy sem měla jakoby fobii z cestování a ze zvracení. Měla sem hrozný strach, že kdybych se po cestě pozvracela tak by se mi všichni smáli a nikdo by už semnou nekamarádil. A tak vždycky když sme měli někam jet sem si vymýšlela že mě je špatně a jak sem na to pořád myslela opravdu se mě špatně udělalo! Proto byl každej odjezd na tábor, výlet nebo kamkoli pro mě děsné drama a pro mou mamku určitě taky. Krom toho sem každej večer za ní chodila že mě bolí bříško a neustále sem ji otravovala. Všechno to bylo zapřičiněný tím, že sem jednou pozvracela kamaráda na maškarním bále, když sem byla ještě málé škvrně…no a pak se to všechno stalo výsměch ostatních dětí. Sestra a spoustu dalších na to upozornují rádi ještě doteď. A proto sem se začala bát jídla, je to strašná fobie…nikdy sem na základce nezažila velkou přestávku, kdybych se cpala dobrýma svačinama jako moje kámošky. Prostě sem nemohla kdybych něco snědla myslela bych si že budu zvracet a to já sem nesnášela….Postupně se moje fobie ze zvracení ustálila a já sem nezvracela od té doby malého neštěstí, když sem byla ještě malá až do doby, když sem chodila do 9 třídy. Ve škole sem přestala jíst, na obědy sem sice chodila, ale spíš si jen tak posedět a pak sem šla domů a vzala sem si tak nanejvíš jablko abych to všechno od těch 2 hodin odpoledne dokázala ztrávit do zítřejšího rána kdy zase budu muset do školy. Naši si toho vůbec nevšimli, však taky jak….obědy mi platili a mysleli že je taky jím. Navíc sestra toho spořádá za 2 a tak jídla bylo doma taky vždycky hodně snědeného! A pak přišel hrozný zvrat…střední škola…přišla jsem tam a všichni mi chválili moji postavu, jenže já sem jim prostě nevěřila…přece to vždycky holky říkaj! a tak sem dál nejedla, všechno to skončilo tehdy když sem se zhroutila ve vlaku asi po 4 dnech co sem nic nejedla! ROdiče se o mě začali konečně bát a starat se o mě…možná až přehnaně. Pokaždé když tatka přišel z práce nutil mě sníst celej chleba nejlíp se sádlem a další takový přehnanosti. Nová škola mě, ale zbavila jedné fobie…a to té, že sem přestala mít strach jíst před ostatníma. Ve škole sem, ale stejně nikdy moc nejedla, to spíš až potom co sem přišla domů. Najednou se moje postava hodně zakulatila. Přibrala sem 12 kilo během dvou týdnů…na stehnech se mi udělali ošklivý strie. Jenže já milovala jídlo natolik, že už sem si prostě nedokázala říct jako kdysi nejez celej den, nebo dva. To prostě už nešlo. Pak když sem procházela kolem zrdcadla sem se tam rači ani nedívala, abych se nezděsila. Jenže jednou sem se zase fakt důkladně prohlížela a byl to děs co sem viděla…Celý denn sem tedy ve škole nejedla, ale jak sem přišla domů nastal strašnej zlom..měla sem chut na všechno co sem viděla…padly kila jídla za jeden můj oběd a to nemluvím o večeřích…jenže pak to přišlo ty strašný výčitky…začala sem myslet už i na zvracení..jenže toho sem se šíleně bála, nesnášela sem to. Nakonec jsem u něj ale stejně zkončila. Zvracím každej den a to ne jednou. Někdy mám pocit, že si plánuju co všechno sním abych MOHLA zvracet. Co sem předtím nesnášela ted miluju! Je to asi divný, ale teď už s tím chci týden skončit…jenže si každý den říkám znovu a znovu…tak dneska naposled, když máme tu svíčkovou a já na ni mám takovou chuť. Už prostě nemám tu pevnou vůli a to mě mrzí. Doufám, že z toho začarovanýho kruhu taky jednou vypadnu, už se na to těším, ale stejně předem vím, že toho nikdyd nenechám, miluju dokonalou postavu a dodává mi strašně moc sebevědomí…. Takže navždy spolu moje milované PPP!!!