Prislo to celkem nenapadne…

Nemohu s přesností říct, kdy to všechno začalo, protože to sama nevím. Přišlo to pozvolna a nenápadně. Co vím ale určitě je to, že to začlo už na základní škole. Jako každé malé dítě na základní škole jsem od své mamky dostávala odpovídající svačiny. Dokonce i školní jídelnu jsem navštěvovala. Jak to ale bylo doopravdy? Jako malá jsem nikdy obloženou housku, kterou jsem měla ke svačině nesnědla. Vždycky jsem byla hrozně pomalá. Ve školce jsem vždy byla mezi posledními u stolu. Ve všem jsem byla pomalejší (pomalu se oblékala, atd). A tak není udivující, že i jezení mi trvalo déle a tak pro mě ani nemělo smysl o přestávce rozbalovat svačinu, protože mi bylo jasné, že za chvilku stejně bude zvonit. A mě by bylo velmi nepříjemné již rozjedenou hosku zabalovat a dojídat ji další přestávku. A tak jsem se naučila dávat svačiny spolužákům. A obědům ve škole jsem taky moc nedala – dvakrát jsem do toho dloubla, trošku rozhrabala talíř (aby to vypadal, že jídlo není tak úplně netknuté) a odnesla jsem talíř zpět k okénku. Občas jsem sice ještě něco k obědu snědla doma, ale pak už me čekala akorát večeře a občas jsem na ní zapomněla úplně a šla spát s prázdným žaludkem (a říkala si, že se přeci najim další den ráno) – snídani mě vždy donutili sníst (vždy to byl chleba s máslem a občas i s medem – za těch 9 let se to nezměnilo). Jednou jsme si ve škole dělali test BMI. Vyšla mi podváha a všichni ve třídě jsme se tomu akorát zasmáli… A já další přestávku opět dala svou svačinu kamarádce… Ve 13ti letech jsem poprvé navštívila gynekoložku (ke které chodím dodnes). jako malá jsem vyrostla poměrně rychle, a začala trošku více jíst, ale při tom růstu a vývoji to nebylo nijak znát. A navíc to „velké jezení“ bylo jen nárazové – víkendy a prázdniny. Poprvé jsem si své nízké BMI uvědomila, až když mě na něj upozornila právě má gynekoložka (nevím kolik jsem tenkrát měřila, ale ve 13ti jsem vážila 45 – mohla jsem měřit tak 169 – vážně to nevím jistě). Od té doby se začala má váha sledovat. Ale nikdy ne tak vážně, jako za poslední rok a půl. Začala jsem chodit s přítelem, který se o to začal zajímat. Navíc jsem chtěla dostat antikoncepci a při váze 55 a výšce 179 to nebylo možné. A tak jsem z vlastní vůle přibrala na 57. Ale tuto váhu se mi nedařilo udržet a tak jsem musela vždy před kontrolou lhát (pila jsem litry vody a jedla kila bananu – těsně před návštěvou) – po nějaké době me doktorka nechávala v čekárně čekat déle než je zdrávo a tak stejně všechna voda šla ze mě ven. Někdy začátkem roku jsem onemocněla od žaludku (jsem přesvědčedna, že to bylo nervového původu) – najednou se mi po ranu udelalo blbě a neudržela v sobě ani vodu. Vydrželo mi to 3 dny a já zhubla na úžasných 51!!! cítila jsem se unaveně, ale šťastně. Několik mesíců jsem si pak udržela maximální tělesnou hmotnost na 53 kilogramech. Ale stačilo pár dovolených pod dohledem starostlivého přítele a měla jsem opět zpět svých 56… Přítel měl radost, ale já byla nešťastná. Všichni měli radost, ale já cítíla, že je nenávidím. Začala jsem být náladová a nevrlá. Začala jsem odsekávat. Nezajímá mě nic jiného než najít nějaký způsob, abych nepřibrala a přitom lidé v mém okolí byli spokojení s tím, že „jím“. Stále hledám způsob jak jíst něco co by mi nepřišlo jako jídlo (občas se mi z představy, že mám něco pozřít zvedá žaludek a chce se mi brečet) Párkrát jsem zkoušela zvracet úmyslně, ale neumím to a ani se mi to nelíbí. Navíc to nepovažuji za efektivní. Proč jídlo zvracet, když se vlastně nemusí jíst vůbec? Už třikrát se už ale ta žaludeční nevolnost vrátila… Většinou je před nějakým podstatným rozhodnutím a nebo když mám další den jít na kontrolu k doktorce… Již dvakrát jsem navštívila (na doporučení mé gynekoložky) nutriční lékařku… doporučila mě k paní psycholožce.. zítra k ní poprvé jdu.. Jde ukončit něco u čeho neznáme začátek? Nechte mě prosím dělat tu jedinou věc, která mi jde alespon trochu dobře – nechte mě hubnout!