přirostli jste mi k srdci

ahojky lidičky, tak vám píšu na nějakou chvilku naposled. no, možná definitivně naposled.Za asi poslední půl rok, co navštěvuji tyto stránky jste mi přirosltli k srdci. Vlastně vás ani neznám, ale jste tu vždycky když potřebuju někomu se vyzpovídat. je to pouhý půlrok, ale člověku může naprosto změnit život. i mě se změnil. zprvu jsem o anorexii mluvila, dnes jí žiju. před půl rokem jsem myslela, že je vše pod kontrolou, dnes sleduju procenta tuku na jogurtech. dřív jsem se věnovala sportu (plavání a kolo byly můj život) dnes kolabuju. Byly chvíle kdy jsem o svůj život nestála, dnes si uědomuji, jakou má cenu. blíží se prázdniny, a proto se s vámi loučím. budu-li mít příležitost , a s trouchou ironie nutno poznamenat, přežiju-li, ozvu se. NIcméně pomalu prohrávám. vím, že existují lidé, kteří žijí s anorexii spoustu let, ale moje tělíčko to nezvládá. a tak uvidíme, jestli se z toho dostanu a přežiju, nebo mý jméno napíšou na pomníček na hřbitůvku. přesto vám chci poděkovat, že jste vždycky ochotně „poslouchali“ když jsem vám vylívala své srdíčko! taky chci poděkovat, že touto cestou jsem poznala několik skvělých bytůstek – především chci poděkovat Robertovi, který se mi marně snažil pomoci, a Leničce, kterou mám moc ráda. Nicméně nerada bych opomenula vás všechny. Nezahazujte život tak jako já, nebuďte tak zbabělí jako já a nebojte se někomu říci o pomoc. Je-li někdo komu se můžete svěřit, udělejte to. já jsem svou bitvu zatím prohrála a anorexie vede 1:0, ale přesto zatím žiju. a tak se s vámi loučím, možná na chvíli možná napořád, přesto děkuji, že jste tu byli