Příběh podobný mnoha ostatním

Nikdy jsem neměla dobré vztahy s rodiči. Naopak, často mě trestali, hubovali a hlavně se o mě nikdy nezajímali. Neexistovalo, aby řekli byť tolikrát proklínanou, ale pro mě úžasnou větu: „Co bylo ve škole? Jak bylo?“ Přitom jsem byla relativně normální dítě, pouze se ze mě touto výchovou stala poněkud introvertní, perfekcionistická a nesebevědomá dívka. Chodila jsem do hudebky, četla stohy knih, přemýšlela o životě, psala básně…Ale to asi rodiče popouzelo ještě více – byla jsem pro ně „jiná“. Moje váha byla v dětsví naprosto normální, byla jsem dokonce velmi štíhlá. Pamatuju si, kdy jsem se poprvé začala zabývat svojí hmotností a tím, jak zhubnout nebo netloustnout. Bylo to po jedné dost těžké nemoci. Během ní jsem vážila při 165 cm asi 46 kilo, po léčbě jsem měla kilo 50. Všichni si mě tehdy všímali, líbilo se mi, že jsem tak hubená a že mi sestry a rodiče říkají, jak jsem vychrtlá. Brala jsem to od nich jako lichotku. Bohužel mi zůstal zvyk mnoho jíst (během nemoci jsem si to mohla dovolit, naopak to bylo žádoucí), čokoládu jsem jedla jako chleba. Občas jsem se sice držela, ale stejně jsem přibrala. To byl začátek: Najednou jsem začala běhat, bát se o postavu, ale čím víc jsem myslela na jídlo a jak ho omezit, tím více jsem se přejídala. Poté jsem se odstěhovala k příbuzným a stres, cizí prostředí a věčný nedostatek jídla, který jsem kompenzovala přejídáním, když v ledničce aspoň něco bylo, dokonaly své. Opravdu jsem snědla na co jsem přišla a tudíž hodně přibrala. Váha mě začala ještě více trápit, ale neměla jsem energii ji řešit. Pomalu se probouzející nemoc na chvíli ustoupila. Za nedlouho mě opustil přítel, a já po velice dlouhé době neměla na jídlo chuť. Lehce jsem zhubla. Když mě expřítel naposledy viděl, tak se zmínil o tom, jak jsem najednou hezčí a se mnou to zalomcovalo. Tentokrát jsem začala hubnout zcela vážně. Denně jsem do sebe lila jablečný ocet, ze kterého mi bylo na zvracení. Žaludek jsem si ničila hladovkami, kterými jsem často kompenzovala dny, kdy jsem to přehnala s jídlem (ono „přehnání“ se sice vyrovnalo normálnímu příjmu energie, který by měla dospívající dívka mít, ale to mě moc nezajímalo). Samozřejmě jsem počítala kilojouly, nutriční tabulky jsem uměla lépe než maturitní učivo. Měla jsem permanentku do posilovny, stále si zoufala, jakou tedy mám mít váhu, aby byla co nejnižší, ale ještě bych nebyla „zas tak nemocná.“ Největší horor byl pro mě nákup kalhot. Moje postava ve tvaru hrušky se i v dobách nejnižší váhy vzpouzela nacpání do mých vysněných džínsů. Slovo váha se kolem mě začalo stahovat jako smyčka. Nemyslela jsem na nic jiného, chodila jsem ven, jen abych nebyla doma a nepřejídala se, když jsem se přejedla, přišla jsem si tak odporná, že jsem musela zůstat doma a dělat „očišťující dny“. Byly doby, kdy se mi něco povedlo, byla jsem s kamarády a jídlo jako by šlo stranou. A pak: Bum! Stačila hádka s rodiči, a když nikdo nebyl doma, užívala jsem si kýžené svobody a jedla a jedla. Přitom jsem stále hubla, většinu času jsem se totiž snažila „držet“. Dnes jsem se rozhodla, že konečně navštívím psychologa. Kromě podivného přístupu k jídlu trpím totiž i nespavostí a úzkostí. A doufám, že se dostanu z tohohle bludného kruhu.