Přece to musí jednou skončit

Ani nevím jak mam začít….<p> Je pro mě docela těžké mluvit nebo psát o tom co se ve mně děje.<p> Pro začátek chci pozdravit všechny kdo se trápite „tou“ eanou nemocí.<p> Je mi sladkých 15 let,člověk by si řekl že mam celý život před sebou a ,že mě toho spoustu čeká,ale mě se často zdá,že můj život je jeden velkej chaos.<p> Moje problémy s papkáním začali když mi bylo 11 let,tehdy jsem to nebrala jako poruchu,vlastně jsem nevěděla co to je.Už odmala nesnášim zvracení,takže nejsem ta klasická bulimička,která po káždém jídle chodí zvracet.Když mi bylo těch zmíněných 11 ,prozvracela jsem celou noc a tím to všechno začalo.Zdálo se mi strašný ,že rodiče odejdou do práce a já budu doma sama a bude mi zle.Jsem obvzláště fixovaná na svoji mamču,která tenkrát chodila na noční směny,bylo mi hrozně pořád špatně i třeba z půlky rohlíku.Tak jsem si pořád říkala když nebudeš jíst tak ti zle nebude a pokud se najíš budeš zvracet a budeš tu sama nikdo s tebou jen ty.Tenkrát pro mě smrtící představa.Tak jsem přestala jíst.Mojí mamce se to přestalo líbit tak semnou jela na vyšetření.Tam mi samozdřejmě nic nenašli a pak následovala moje první návštěva psychiatra.Bylo to tam pero mě strašný,konečná tečka byla když do mě začala ve 12cti soukat prášky na deprese a podporu chuti k jídlu.Psychiatričku jsem už pak neviděla,prášky jsme vyhodili a já slíbilo že budu papkat a že to bude v pohodě.Rok jsem se dávala do kupy,ale jedla jsem jenomrohlíky,to bylo jediné jídlo po kterém mi nebylo zle,ale začal mi nějak růst zadek tak jsem sio řekla,že si trochu poupravim jídelníček.<p> To mi bylo 13 a měla jsem při 170 cm 55kgtakže celkem normální váha.Měla jsem úraz a skončila v nemocnici tam se mi podařilo zhubnout na 52kg,já jsem byla tak moc štastná.To jsem si tak nějak udržela do mých 14.A následovala kontrolní prohlídka u doktorky a ty se zděsila 175cm/48kg začala mi nadávat že nejsem normální,ale já se přece cítila tak štastná,vždyt jsem byla tak krásně hubená.strašně mi začali padat vlasy,měla jsem fialové nehty a klepala se zimou,ale furt jsem si říkala jak jsem v pohodě.Bylo léto a já šla na koupaliště,To byl pro mě největší teror-neustále jsem poslouchala narážky na mojí krásnou váhu,konečně jsem si připadala krásná a chtěla jsem víc.Tak jsem zhubla o další 2kg.Doma mě začali dost hlídat,ale vždycky se to dalo nějak okecat.Začala škole a já chodila domu s brekem,mý spolužáci se neodpouštěli narážky na mojí postavu,ale místo toho aby mě to odradilo tak jsem přestala chodit na obědy a to byl ten zlom.<p> Začalo něco co jsem si myslela že se mi ani stát nemůže,začala jsem se nehorázně přejídat.Vánoce jsem doslova „prožrala“ a letos v únoru jsem navštívila znovu psychiatra a to znamenalo -prašky ale bez nich to nešlo,nakonec jsem skončila v psychiatrickém sanatoriu.Tam mi to sice dost pomohlo,ale když jsem se vrátila domu tak to začalo zase od znova.<p> Někdy si říkám,jestli mi to za to stojí za to ponížení,tolik jsem toho ztratila a tolik jsem ublížila nejen sobě.Stydím se za to co dělám a jak žiju.Hledám v sobě sílu a pořád si opakuju,že…………..že to PŘECE JEDNOU MUSÍ ZKONČIT…………….