Pořád to ve mně je

Když se tak zamýšlím, tak jsem přišla na to, že problémy s jídlem mám od svých 7 let. To bylo tehdy, když mi na sedmileté prventivní prohlídce doktorka napsala do karty, že jsem mírně obézní. Tak jsem začala nechávat půlku oběda a na devítileté prohlídce mi už řekla, že mám malé váhové přírustky… Nikdy jsem nebyla nějak tlustá, vždy jsem byla takový ten „tlustší průměr“. Ve čtrnácti mi to ale hodně začalo vadit a já jsem chtěla zhubnout. To jsem měla 167 cm a 52 kg. Tak jsem přestala snídat, na oběd jsem si koupila jenom něco v bufetě, ne že bych nějak extrémně hladověla. Podařilo se mi za nějakou dobu shodit 3kg. Byla jsem na to pyšná a chtěla si to udržet. Jenomže už jsem nevěděla, co je to normálně jíst. Už jsem nebyla schopná sníst na oběd 4 knedlíky jako kdysi. Pokračovala jsem v omezování se v jídle a ani jsem nevěděla jak, zanedlouho jsem měla 45 kg. To už si okolí začalo všímat, že něco není v pořádku. Naši mě vážili a kontrolovali, jestli jím. Chtěla jsem tehdy přibrat, ale byla jsem tak nějak zvyklá na zvýšenou pohybovou aktivitu (denně jsem běhala se psem v lese), že mi ke zvýšení hmotnosti nepomohlo ani pravidelné normální jídlo. Nakonec jsem trochu přibrala, ale maximálně půl kila. Hrozně jsem se toho zalekla a začala ještě drastičtěji hubnout a chodit na horolezeckou stěnu, abych měla co nejvíc pohybu. To už to šlo strašně rychle a vážila jsem 40kg na 167cm. Byla mi zjištěna bradykardie (tep 40/min). Měla jsem jít na jednodenní vyšetření do nemocnice, kde si mě samozřejmě nechali s diagnózou mentální anorexie. Bylo to 21. prosince. 29. jsem měla patnáctiny. Na Vánoce mě pustili domů, abych mohla jíst cukroví:). Musela jsem slíbit, že přiberu. S tím jsem souhlasila, protože se mi ty moje žebra už hnusily. Každý měsíc jsem chodila k psychiatrovi, který však nic moc neřešil. Já jsem se přejídala-20 rohlíků s máslem a povidly na posezení pro mě nebyl problém. Nepřejídala jsem se každý den, asi tak 3x týdne. Bylo mi řečeno, že se musím dostat na váhu 53kg. Asi za 3 měsíce jsem to splnila. Už jsem se ani nepřejídala, snažila jsem se jíst tak nějak zdravě, pohyb, ale hlavně ne žádné diety a hubnutí. Nejhorší byly asi narážky spolužaček, když jsem přibírala. Při 40kg mi sice říkaly, že jsem strašně vychrtlá. No, ještě si vzpomínám jak mi v tom nejhorším období spolužák řekl, že mám hezkou postavu! Teď jsem v prváku na odborné technické škole, kde jsme dvě holky ve tříde a jinak kluci. Je to lepší, nikdo neřeší diety a hubnutí jako na základce. (to byla jazykovka a byla tam převaha holek). Myslím, že jsem se z toho jakš takš dostala, ale úplně vyléčená taky nejsem. O víkendu kontroluju mamku, kolik oleje do čeho dá a hodně se kvůli tomu hádáme. Váhu si držím plus mínus těch 53 kg. Občas se hodně přejím, pak mám výčitky svědomí a ten další den nic nejím. Pokaždé začínám znovu, že budu jíst normálně, pak se zas přejím, hladovím atd. Ale už asi týden jsem to vydržela normálně, tak snad se to podaří. Pořád se srovnávám s ostatníma holkama, které potkám na ulici, prohlížím v zrcadle, počítám kalorie. To všechno mi zůstalo. Nedovedu si představit,že bych třeba v 18 vážila 60kg. (teď je mi 16). Ale snad se to postupem času srovná. Závěrem bych se ještě zmínila, co všechno mi anorexie dala a vzdala. Každopádně to nebylo nic pozitivního. Mám deprese, nemám kamarády, jsem nespolečenská, moc řeším a plánuju jídlo, hádám se kvůli tomu s našima, nemůžu si vychutnat žádné dobré, ale „nezdravé“ jídlo,… No a to přejídání je taky ještě pozůstatek toho strašného období.