Nemám vůbec nic

Četla jsem spoustu vašich příběhů a ve spuostě také píšete, že máte někoho, kdo vás miluje a komu na vás záleží. To já nemám nikoho, měřím 171 a mám 51 kg, vždycky jsm si myslela, že jsem štíhlá a hezká, tak proč všichni kluci, která já chci nemají zájem? Proč mi tak ubližují? Už není dne, abych nebrečela, nedostávala záchvaty a neutápěla se v depresích. A tak se stalo, že mám pocit, že nejsem dost štíhlá, že mám tlusté nohy, tváře a šílím, že mi nejsou dost vidět žebra. U zrcadla trávím hodiny a pořád se prohlížím, dříve jsem se nevážila klidně měsíc, ale teď i pětkrát denně, snažím se nejíst a když už, tak každé sousto stokrát požvýkat. Chci být hubená, tak strašně moc, nenávidím, když si v některém obchodě na sebe nemůžu obléct velikost XS. Chci být dokonalá, chci aby jim to všem konečně došlo. Když jdu po ulici, tak přemýšlím, co si o mě ostatní myslí a sama si do hlavy vkládám řeči jako má tlusté nohy, hrozné oblečení, malé prsa, splihlé vlasy, je ošklivá – už nemůžu normálně vyjít ven, abych neměla pocit, že mě někdo sleduje a pomlouvá. Občas bych se nejraději zabila, dnes na to myslím skoro pořád, jak hluboký řez, jak dlouho to může trvat a hlavně, jestli si mě konečně někdo všimne?? Jsem v tom všem sama, nikdo se o mě nestará, ani rodiče, dnes jsem se pohádala s mámou kvůli blbosti, myslí jen sebe, vůbec neví, co prožívám a jak hrozně se cítím. Za necelé dva měsíce odjíždím na rok do zahraničí a jestli se ze svých problémů nedostanu, tak se tam při sebemenší krizi zhroutím. Mám strach z budoucnosti, ze života, jsem tak hrozně neschopná, co když se mi nic z toho, co si přeji nepovede? Co když je má cesta do zahraničí jen útěk před problémy, které si mě stejně zase najdou? Už nejsem normální, jsem nemocná, psychicky.