Nejhnusnější období života

Nikdy jsem váhu neřešila, než to všechno začalo měla jsem na 167/59. Párkrát jsem si ale něco vyslechla ( navíc ještě od kluků )a ten hnus se začal plížit. Asi tak před třemi lety jsem přestala jíst a postupně jsem se dostala až na 42kg. Všichni mí kamarádi mě hrozně nadávali, což bylo ale to, co jsem vůbec nepotřebovala. Kroutili jenom hlavou a říkali si jak jsem pitomá. Bylo mi to hrozně trapné, proto jsem to vždycky zamluvila, v čemž jsem byla opravdový mistr. Teď už vím, že jsem nebyla pitomá, ale prostě nemocná. Nepřiznávala jsem si to. Po roce a půl jsem začala s bulimií a to všemi možnými známými prostředky. Neskutečně mě to vyčerpávalo, neměla jsem chuť se s nikým stýkat. Vykašlala jsem se na všechny svoje kamarády, kluka, koníčky a téměř rok jsem byla zavřená doma. Byla jsem naprosto na dně. Paradoxem taky bylo, že jsem přes denní zvracení měla 64 kg. Nechtěla jsem aby mě „takhle“ kdokoliv viděl. Je pro mě neskutečně težké o tom už jenom psát, protože se o tomhle nikdy nikdo nedozvěděl a ani já jsem si to sama nahlas nikdy neřekla. Po pravdě řečeno je to takové moje malé přiznání a v tuhle chvíli mám trochu na krajíčku.Ale to bude spíš z těch odporných vzpomínek. Moc si vážím téhle možnosti a děkuju za ní. A moje situace teď : mám pocit, že jsem to zvládla, už dva měsíce jsem se nepřejedla, jím normálně a všechno, začala jsem zase sportovat a našla jsem si konečně práci, Ani nevím kdy naposledy jsem se vážila a přijde mi to i zbytečné. Dřív můj život řídila čísla, teď už jsou to konečně pocity, které se mi vrátily. A sakra, přes celoživotní zamindrákovanost, vypadám dobře :)). Držte mi palce, ať mi zase nerupne v kouli a ještě jednou díky. Hodně síly, vůle a podpory vám všem Anežka