Nechtěný život

Kdyby mi nebylo líto té krásné holky, té usměvavé, milé vlídné, vzala bych nůž, a šestnácti pěknými ranami bych jí ubodala… Byl by božský klid. Tak blízko nebe, toho vlhce chladného nebe, plného těch duší, plovoucích si nad svými tehdejšími problémy. Jenže to by nesmělo být té touhy. Té touhy všechno to všechno zadržet, ovládnout se, nedát nic znát navenek… a pěkně to v sobě dusit. Vysílat ty jedy zevnitř… dovnitř. Ničit sebe. Když ne zvenku, tak pěkně zevnitř, říkám si. Je mi z toho nechutně dobře. Ničím se, poamlu se zabíjím a ještě se na to se zalíbením dívám. Tohle si zasloužíš, za to, jaká jsi. I když sis vůbec nevybrala, jaká budeš. Nedokážeš to potlačit, není to ani v tvých silách, takže ti vlastně nic jiného nezbývá. Všichni ti lidé, kteří se dokázali zabít, prostě doopravdy uznali, že se do tohoto světa nehodí, že tu nemají co dělat, že je to prostě jen omyl, který musejí sami uznat. Já ho uznala, ale že bych odcházela? Ne, jít a skočit z mostu prostě zatím nedokážu. Takže jsem tu vlastně navíc, s vědomím, že sem nepatřím, a patrně zabírám místo. Někomu méně nenávistnému, méně duševně zhýralému, někomu harmonickému a mírumilovnému. Ničím svět kolem sebe, negativně ovlivňuju životy druhých. A především ten svůj. Má vůbec někdo takový právo na život? Právo na život má každý, kdo ho dostal. Ale řekněme si otevřeně – dostal ho každej druhej debil. A to já zase nejsem, když si to tak přeberu. Jenže i ten největší idiot může být pozitivně naladěný. To já nejsem, vždycky jsem byla naladěna na destrukci. Nepředpokládám, že by se na mou hlavu sneslo boží světlo a já si najednou řekla, že všechno spěje k dobrému, a tudíž i já ode dneška budu myslet jako lilie. Koneckonců – všechno spěje ke smrti. Je to otřepané a hloupé klišé, ale to jen proto, že nikdo neměl odvahu nad tím popřemýšlet a ukázat světu, jak se to doopravdy má s tou odhozenou skutečností. Chtělo by se mi říct, že tohle píšu na sklonku svého života. Jenže já opravdu žiju už nějakou dobu na ten „podzim“ života, a klidně to v tomhle duševním stavu potáhnu až do šedesáti. Proč ne, zeptejme se, a neslyším nikoho říkat námitku. Koneckonců – je to život můj, dostala jsem ho, a tak mám právo ho žít. No, ještě aby ne, když jsem si ho ani sama nevybrala.