Naučila jsem si užívat života! Zkuste to taky!!

Ahoj holky (popřípadě i kluci) – prostě všichni, co navštěvujete tyto stránky. Také já jsem se rozhodla napsat sem svůj příběh a doufám, že vás potěší a dodá vám potřebnou odvahu a sílu s těma ošklivýma nemocema skoncovat. Chtěla jsem být modelkou. Tak to začalo. Od malička jsem byla vysoká, dorostla jsem až do 180 cm. Měla jsem z toho komplexy, spolužáci se mi smáli a já pro ně byla jen žirafka. Moc jsem je nebrala, hrála jsem basketbal a tady má výška byla obrovskou výhodou. S kámoškama jsme se zapsaly na kurz manekýnek a chystaly jsme se na okresní kolo Miss poupě. Soutěžily jsme, kdo dřív zhubne. Mě nakonec nevybrali, byla jsem smutná, ale mohla jsem už jíst. Pak byl na chvíli pokoj, ale v době, kdy jsem se připravovala na přijímací zk. na SŠ jsem se pořád doma učila a taky se přejídala. Doslova se přejídala. Začala jsem nosit bráchovo volné oblečení, milovala jsem sladký jídla, nic mi nechybělo. Spokojená oplácaná holka. V té době jsem vážila 75 kg (před tm vším asi 65 kg). Na gymnázium mě nevzali, byla to pro mě pohroma. Skončila jsem na učňáku, naštěstí jsem tam byla jen 2 týdny a pak mě vzali na gympl. Byla jsem šťastná jako blecha. To už jsem ale začala hubnout. Moc se mi líbily moje spolužačky, drobné holky. Já byla jako mamut a chtěla to změnit! Vždycky jsem měla atletickou postavu. Šlo to lehce, nakonec jsem skončila u jablka a jogurtu denně, nebo jsem nejedla vůbec. Odsuzovala jsem ostatní, jak se můžou tak pořád cpát. Odrazilo se to ale i na mé psychice. Hádala jsem se s našima, ve škole jsem pořád brečela, když se mi něco nepovedlo, chtěla jsem být perfektní se vším všudy, prostě jednička ve všem. Zhubla jsem na 55 kg, tedy 20 kg během 6 měsíců. Nedostala jsem menstruaci, byla mi pořád zima, vypadávaly mi vlasy. Na střední jsem se seznámila s klukem, s kterým jsem do dnes 🙂 Moc mi pomohl. Šla jsem na gynekologii. Řekli mi, že mám „koncentrační syndrom“, píchli mi nějaký hormony a řekli mi, jestli nepřiberu, tak nebudu moc mít děti. To byl pro mě ten největši impulz. Já děti miluju a také je chci!! celý ten den jsem probrečela, u přítele i doma. Začala jsem více jíst a když jsem měla dost síly, začala jsem cvičit. NAvštěvovala jsem pí doktorku v Olomouci – bezvadnou doktorku, která mi pomohla ze všeho nejvíc. Bez ní bych tu ani už nemusela být 🙁 Trvalo mi to 6 let, ŠEST dlouhých let, než jsem se z toho dostala. Teď se mám dobře, mám se ráda. Přišla jsem na to, že v životě ke štěstí nestačí být hubený. Dnes se dívám na svět úplně jinýmy očima, svět je pro mě krásnější a já si konečně můžu užívat života naplno. Holky, prosím vás, nepoddávejte te se anorexii či bulimii, není to vaše jediná kamarádka. Najděte se doopravdové kamarády, bude vám líp. Jestli jste ještě nikdy nebyly u psychologa, nestyďte se a zajděte tam, dokáže vám moc pomoci. Aspoň to zkuste, za to nic nedáte. Mlže vám to jen přinést šťastnější a svobodnější život!! A po něm přece všichni toužíme. Na závěr bych chtěla poděkovat mojí pí doktorce Stárkové a mému příteli Zdendovi, kterého miluji doufám, že se nám jednou narodí zdravé děťátko.