myslela jsem,že u mě to buda jiný

…chlapi se za mnou otáčeli,ale muj otec mi tvrdil,že jsem dost oplácaná a nejsem vůbec hezká…nějakou dobu jsem to ignorovala,ale najednou se všude začly objevovat články o bulimii…ale já je pochopila spíš jako návod na krásnou postavu…samozřejmě,že všude bylo:nedělej to,je to hrozný,atd.,ale já měla jeden prostej důvod:všecky přece začínaly, když měly normální váhu,proto skončily na podváze,ale já při 168cm vážila 68kilo,proto skončim na normální váze…jak jednoduchý a motivující…. a tak jsem začala….a nikde jsem neviděla ty problémy,který všude se zvracením spojujou….ale po 3 měsících se tu jeden objevil…nedostala jsem menstruaci….a to jsem vážila 60 kilo! Neodradilo mě to, řekla jsem si, až s tim přestanu, zas se mi to nahodí…přece. A tak jsem vesele zvracela na návštěvách, oslavách, horách…prostě kde to šlo. Doma jsem zvracela ve vaně, aby na to rodiče nepřišli… a když někam večer šli, byly to přejídací orgie…ale jednou jsem jela s mámou na hory, do takový malý chaty,kde by se na to hned přišlo…a tak jsem si řekla, že zkusim strašně málo jíst… ale máma si toho všimla, a pořád mi něco nutila…a já se tomu bránila…v tý době vim,že mě nic nebavilo, jenom jsem furt chtěla brečet a hlavně zhubnout, abych se zas mohla chovat normálně…ale s novou,krásnou postavou… v tý době mě kluci už vůbec nezajímali,a já je taky ne… celej ten muj původní záměr se úplně minul účinkem… chtěla jsem mít radost ze štíhlý postavy,a líbit se klukům, ale moje nálada na flirt, chození atd. nebyla nikde. Byla jsem ze sebe úplně nešťastná…už jsem to nebyla já,a ač jsem vážila 52 kilo,což je vcelku normál… přece jen jsem zhubla 16 kilo,a to už zní hůř……. byla jsem na sebe naštvaná, na celej svět, že chce hubený modelky, a když už taková jsem, nechce mě nikdo, a kluci už vůbec…… Tak jsem se rozhodla s tim skončit. 8krát jsem to nedostala a strašně mi padaly vlasy….z toho jsem měla histerický záchvaty…. tak jsem zjistila, že štíhlá postava je sice fajn, ale bejt v pohodě je mnohem důležitější,a zakryje to třeba i nějakej ten špíček… Teď už jsem dá se říct v pohodě, dostala jsem „to“ zas normálně…. ale někdy mam chuť si to zopakovat, a strčit si prst do krku…ale ovládám to,protože spadnout do toho znovu je tááák lehký…stačí přece tak málo… a bulimie je mi vždycky nablízku… stačí už přece jenom moje rozhodnutí, jestli jí k sobě pustim… blíž…jestli se jí zase nechám ovládnout…a věř, že ona to umí…dokonale…