Musíme to zvládnout

Ahojky. <p> Zdravím všechny, kdo se dívají na stránky s poruchami příjmu potravy. <p> Asi by bylo dobré, kdybych se na začátek malinko představila. Je zřejmě pochopitelné, že budu vystupovat pod „krycím“ jménem, což mi (alespoň doufám) odpustíte. <p> Takže: Budu si říkat Valentýnka. Je mi sladkých 20 let a už asi od osmé třídy se trápím s mentální anorexií. Zvláštní je to, že neustále držím diety (tedy jestli se tomu, že jím někdy 1 jídlo denně dá říci dieta), přestože podle mínění druhých jsem nikdy nebyla tlustá. <p> Ale abych začala od začátku. Pocházím z rodiny, kde se domnívám, že jsem hodně citově strádala. Měla jsem poněkud agresivního otce (který mě s oblibou mlátil) a v matce jsem se hodně zklamala. Nikdy jsem neměla žádnou oporu, v ničem si nevěřila, byla a doposud jsem hodně přecitlivělá. Rodiče mě v ničem nepodporovali, přestože jsem byla na hodně věcí nadaná. A tak ze mě vyrostla holka, která se ve všem podceňovala. Naši mě doma vždy hodně ztrapňovali. Mnohokrát jsem slyšela jak mám velký zadek, že bych se sebou měla něco dělat. Ale co? Při své výšce 1.66 jsem mívala kolem 54-56 kilo. Ale v prváku na střední škole jsem přibrala – 62 kilo. No, hrůza. Začala jsem držet nějaké dietky a má váha se střídala jednou 60 jednou 55. Ale to bylo pořád málo. 55 kilo? Připadala jsem si tak tlustá (tedy zejména v oblasti zadku a stehen). <p> A tak jsem s různými dietkami procházela celý druhák. Nevím, ani čím, že se to tak zvrhlo, ale ve třetáku jsem zhubla na nějakých 42 kilo. Ono se to možná nezdá být tak málo, ale na to, že jsem vždy sportovala a už i tak měla málo podkožního tuku to byla docela pálka. Ale já se viděla pořád téměř stejně – tlustý zadek, tlustá stehna. Jenomže při mé výborné ? dietce se objevily potíže. Nemohla jsem vůbec spát, byla jsem věčně unavená a o depresích bych mohla vydat knihu. Nemluvě o tom, že slovo menstruace bylo pro mě cizí. Začaly mi padat vlasy, lámaly se nehty, daleko nebývalo k omdlívání. Pořád mi byla zima, která přetrvává doteď.Mám ještě pokračovat? Stejně to všechny známe. <p> Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak nejrychleji zhubnout. Téměř všechny mé myšlenky se točily kolem toho, jak bych dosáhla mé vytoužené vychrtlosti – né štíhlosti, nýbrž vychrtlosti. A pak ještě nad tím, jak mě nikdo nemá rád (což samozřejmě nebyla pravda).Takže, pokud někdo má tytéž pocity, mohu Vás ujistit, že vždy se najde někdo na světě, kdo Vás bude mít rád. Hubnutí šlo pomalu. Jaktože jsem zhubla za měsíc pouze 2 kila, když jsem za den sotva něco snědla? A kolik hodin jsem věnovala cvičení – plavání, běh, posilování,…. A víte, co je zvláštní? Jak výborně umíme skrýt to, že jsme zhubly, Možná mi to ani nebudete věřit, ale naši si ničeho nevšimli. <p> Až minulý rok o prázdninách se stal zlom a já si uvědomila, že CHCI ŽÍT!!!!!!! Za pomoci mých skvělých přátel, kterým touto cestou děkuji, jsem začala bojovat se „skvělou kamarádkou“ – mentální anorexií – která mi tolik věcí v životě zkazila- společně s nimi. Nemůžu říci, že to zvládám. Lhala bych. Vím, že slovo snažím se, je rozdílné od toho, zda to jde. <p> Nyní (včera jsem se vážila) mám 53 kilo. Chci a moc si přeji, abych úzkost z domnělé tloušťky překonala a mohla žít jako ostatní. <p> Holky, moc Vám ze srdce přeji, aby jste to překonali. Vy to určitě zvládnete. Nenechte se odradit neúspěchy. Vždyť i cesta dlouhá tisíce mil musí začít jediným krůčkem. <p> A na závěr bych to ukončila mým oblíbeným citátem od H. Heineho: V nás samých svítí naše šťastná hvězda. <p> *** Valentýnka ***