Můj život II.

Zítra, 6.8.2004, to budou přesně 2 roky ode dne, kdy jsem na těchto stránkách zveřejnila svůj příběh. Mám pocit, že bych měla zrekapitulovat těch 24 měsíců, přiznat si, co se mi za tu dobu povedlo a co ne. Jestli vás to zajímá, čtěte….. V únoru 2003 jsem ukončila po dohodě se svým psychoterapeutem terapii. Byla jsem v podstatě zdravá, stravovala jsem se pravidelně, jedla jsem vše, na co jsem měla chut (samozřejmě trochu s ohledem na moji pankreatickou dietu). Větší starosti než se sebou jsem ale měla se svým otcem, ktereho v letě 2002 začala z neznámých důvodů bolet záda. Během vyšetření mu našli vyhřezlou plotýnku a tak mu lekaři nasadili příslušne leky. Bohužel, jeho stav se nezlepšoval, až se jednoho listopadoveho rána nemohl zvednout z postele. Sám si z mobilu zavolal sanitku, která ho odvezla do nemocnice. Tam ho okamžitě museli operovat, protože měl nádor u míchy (dodnes si pamatuji, jak se mi tenkrát ulevilo, že už se ráno nemohl nasnídat, protože jinak by na operaci nemohl a nejspíš by ochrnul). A tak nastalo v jeho (i mem) životě období zákeřne nemoci zvane rakovina. Nebudu tady popisovat detaily, jen bych ráda zmínila, že můj otec o svůj život bojoval s nesmírnou energií a až s neuvěřitelným optimismem. Navzdory sve víře v uzdravení svůj boj 23.9.2003 prohrál. Přiznávám, když jsem ho viděla naposledy, při návštěvě v nemocnici 2 dny před jeho smrtí (právě v den mých 28.narozenin), tušila jsem, že už ho živeho neuvidím. Měl takový skelný pohled, který se díval skrze mne a ne na mne, byl podstatně unavenější než dřív a už nemluvil tak optimisticky… Myslím si, že cítil, že umírá, protože sve přítelkyni, která ho viděla jako poslední živeho, řekl na rozloučenou:“Sbohem“ – slovo, ktere ho ona ani nikdo jiný nikdy neslyšel vyslovit. Smrt blízkeho člověka je vždy šok, smrt meho otce pro mne zpočátku znamenala konec světa. Na jednu stranu mi bylo hrozně líto, že zemřel, na druhou stranu jsem z lekařských prognoz věděla, že by časem s největší pravděpodobností ochrnul na dolní končetiny, což by pro tak aktivního člověka jakým on byl byla tragedie. A přiznám se, že dodnes nevím, jak bych se s tím vyrovnala já sama (a tež ostatní – jeho přítelkyně, naše rodina…). Hodně mi pomohla účast na říjnovem psychoterapeutickem výcviku (vstoupila jsem do něj v červnu 2003),protože jsem se alespon trochu mohla z nejhorších pocitů vypovídat a vyplakat. Museli jsme s bratrem vystěhovat otcův byt, kde já jsem žila od svých 14ti let, protože byl ve vlastnictví města. Bylo to dost psychicky i fyzicky náročne. A aby toho nebylo málo, pokusili se měsíc před Vánocemi náš byt vykrást zloději, vtrhli až do meho pokoje, kde jsem spala. Naštěstí se asi lekli a utekli, aniž by stačili něco vzít nebo mi ublížit. Jsem přesvědčená, že Vánoce 2003 mohu prohlásit za ty nejsmutnější v mem životě. V lednu 2004 jsem se konečně zcela definitivně přestěhovala do sveho noveho bytu. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykla na nove prostředí a na fakt, že žiji sama (to už jsem si v minulosti sice vyzkoušela, ale nedopadlo to příliš dobře). V únoru jsem absolvovala další část výcviku, v te době už naplno fungovala svepomocná skupina pro klienty s PPP, kterou jsem založila 1.9. 2003. A v červnu 2004 jsem úspěšně zakončila 1.rok výcviku, za což jsem velmi ráda a doufám, že ho dokončím celý. A moje plány do budoucna? V září odletám na 14 dní k moři, na ostrov Fuerteventura a těším se doslova jako malá holka, protože jsem u moře nebyla už 6 let! No, a příští rok v březnu odletam do Irska na jazykový kurz … Chci se pokusit dostat na Trinity College v Dublinu a vystudovat psychologii. Pokud se mi to podaří, budu asi ten nejštastnšjší člověk na světě, obzvlášt, jestli se mi podaří i usadit se v Irsku natrvalo – tím by se mi splnil můj životní sen, který mám od svých 18ti let, kdy jsem tam byla poprve. Proč vám to všechno píši? Protože bych se s vámi tímto ráda rozloučila. Přečetla jsem si hodně vašich osudů, prožívala jsem s vámi váš každodenní boj o nezvracení, případně o alespon pár soust nějakeho jídla. Snažila jsem se vám v rámci svých možností pomáhat a jsem si vědoma toho, že jsem některým z vás svým přístupem ublížila a některe jsem popudila. Doufám, že některým jsem i pomohla… Vše jsem dělala s nejlepším svědomím a pevně doufám, že to bylo z mých příspěvků znát. Nebudu už chodit na tyto stránky, ale ráda s vámi, v případě potřeby, zůstanu v kontaktu přes můj e-mail: ilaurinova@seznam.cz Ráda bych poděkovala p.Kulhánkovi, že se o tyto stránky stará, i když občas dochází k drobným technickým problemům. A na závěr opět citát: „Pro toho, kdo doufá, každý cíl skrývá slibný začátek, po každem západu slunce následuje jasne svítání a každá tma se rozplývá v nekonečnem světle.“ (Peter Friebe)