Můj skromný příběh

No u mě to rozhodně není tak „akutní“ jako ve většině ostatních příběhů. Ale asi taky k tomu trochu inklinuju… Když jsem byl malej, pamatuji si, že jsem byl celkem akorát, jak kdy, váha mi trochu kolísala. Ale měl jsem kamaráda Ivoše – byl totálně vyhublej a já mu to záviděl a bylo mi líto, že jsem tak „tlustej“. Potom mi ta váha trochu vyskočila a nakonec v 15 jsem měřil 168cm a vážil asi 71kg. Byl jsem dost neoblíbenej, žádní dobří kamarádi, o holkách nemluvě. Často mě ty kila navíc užíraly a považoval jsem je za svůj největší životní problém a zdálo se mi nemožný zhubnout. A myslel jsem, že když zhubnu, vyřeší to všechny moje trápení a problémy a budu šťastný. Docela často jsem zkoušel diety nebo cvičení, ale dlouho jsem to nevydržel. Až jsem se na začátku kvarty (devítky) znovu skamarádil s Ivošem, kterýho jsem pár let moc nevídal. potom z nás byla taková partička – já, on a ještě jeden kámoš. Ivoš hubenej, vysokej…Pepa menší, ale svalnatej a děsnej playboy. A tak jsme tak chodili po městě a okolí. Jednou jsme takhle našlapali po okolí asi 25 km… Prostě procházky…a taky trochu alkohol, silácký řeči, znáte to. Každopádně jsem začal držet dietu, zapálil jsem se do toho a nejedl už nic večer, nejedl jsem buchty, a podobně. Někdy jsem i chodil běhat. Prostě jsem si řekl: Tak a teď budu málo jíst a basta! Hlad mi začal brzy připadat i jako docela příjemnej. Říkal jsem si že je to zdravý a že mi to prospívá. Hubnul jsem rychlostí asi 2 kg za měsíc. Docela zvolna. překvapilo mě, že ve škole si toho začali všímat takřka najednou. To už jsem měl o pěkných pár kilo míň a najednou mi to pochvaluje třídní, že mi to sluší a jak že to dělám. 🙂 A v tý samý době i spolužáci, jiný učitelky… Denně jsem se vážil a kontroloval jak jsem na tom. Nakonec se moje váha zastavila asi na 60kg a mírně kolísala – někdy 59kg, někdy 62kg… Babička z toho byla nešťastná a pořád mi opakovala, že musím víc jíst, co je to za chlapa se 60kg. Potom jsme byli na dovolený u moře, docela mě znervózňovalo, že se tam nemůžu vážit a byli tam akorát nic moc snídaně a hlavně veliký večeře a to já nebyl zvyklej jíst večer. No ale člověk měl fakt hlad po celym dni. Takže jsem si dopřával co hrdlo ráčí. Taky jsem od těch 15 vyrostl – na 172cm. měl jsem strach kolik jsem tam přibral, ale když jsem si stoupnul na váhu, tak jsem měl 60kg. Byl jsem z toho docela veselej. Dá se říct, že neustále držím nějakou dietu. prostě asi podvědomě, mám to zažitý. Teď jsem byl na preventivní prohlídce u doktorky, ta celkem koukala, jak jsem zhubnul a vyptávala se mě na pár věcí. Myslí si, že mám náběh na anorexii nebo co…tak mám 28. dubna přijít na nějaký testy a do tý doby aspoň kilo přibrat. Já si ale nemyslím, že mi něco takovýho hrozí…jím všechno, i čokoládu, vánočku… Myslím si, že přehání. Ale když mi třídní pár dní potom povídala, že vypadám jako kostlivec a nevěřícně se ptala jestli vůbec něco jím…..trochu mě to nahlodalo. Já osobně si připadám trochu oplácenej. Mám hmatatelný špeky na břiše, na zadku…ale jinak jsou mi zase celkem vidět žebra, klíční kosti. No tak nevím. Přibrat ale nechci. Když se zamyslím, tak v poslední době jsem měl asi 2 měsíce celkem deprese a náladovej docela taky jsem. Ale jíst se nebojím a nemám z toho výčitky. Před chvílí jsem slupnul řízek. Chtěl bych se zeptat co to bude za testy a co budou zjišťovat, jsem docela zvědavej, tak jestli někdo víte, tak mi to prosím napište… Co se týče zvracení – jako malej jsem se o to myslim i několikrát pokoušel a docela mě to lákalo. Najíst se a nebát se tloustnutí…ale bohužel (bohudík) mám tak silnej žaludek, že i když jsem si do krku strčil skoro celý zápěstí, tak jsem se začal jen dávit. Abych zvracel, musel bych si do krku strčit minimálně noviny a to dost hluboko. Omlouvám se za ten příšernej sloh, píšu co mi na jazyk přijde… Ještě bych se rád zeptal na váš názor – myslíte si že se blížím k tý anorexii? Já myslím, že né, ale nemůžu vyloučit že už mám pokřivený úsudek…