Můj příběh – 10 let bulimičkou

Tak po tom co jsem přečetal pár článku v této rubrice jsem se rozhodla napsát svůj příběh. Pochopitelně nebude se moc od ostatních líšit, ale přece …. je to můj příběh. Třeba si z toho někdo vezme ponaučení. Třeba ne… Od narození jsem byla hezký baculatá, měla jsem ráda jídlo, tím myslím dobré jídlo 🙂 Od mých osmi let se mi smáli „kamarádi“ a říkali že patřím na kraví farmu 🙁 Tenkrát jsem to nebrala vážne… Jednou maminka mi řekla že jsem hezká, ale ta moje zadnice, to by chtělo zlepšit. Ani tentokrát jsem si to nevzala navědomí. Velký zlom příšel ve škole. Bylo mi pouhých dvanáct let. Měli jsme ve třídě jednu opravdu nádhernou (aspoň podle mých tehdejších představ) holku. Všichni kluci se po ní otáčeli. A co já? Byla jsem v zapomenutí a všichni se mi tíše smáli za zády. Byla jsem zrovna v půbertě, začínala jsem mít zájem o kluky. Ale oni o mě ne. Co teď? Tak jsem se rozhodla že zhubnu a budu stejně krásná, atraktivní, vtipná, hlavně obdivovaná jako moje již zmíňovaná spolužačka. Začala jsem si odříkávát oblíbená jídla – zmrzku, kousek dortu,…potom příšli těstoviny, brambory, maso. Začala jsem hodně cvičit, hrála jsem odbijenu závodně za školu. Zkrátka vzala jsem jídlo do svých rukou v listopadu roku 1993(pokud si dobře vzpomínám). Postupně jsem se zřikávala jídla. Začala jsem ho dávat psovi, vylévat do záchodu, říkat že nemám hlad, že jsem se někde najedla. Mezitím jsem trpěla hlady. Ale tenkrát se mi to zdál být nádherný pocit prázdnoty v žaludku, pocit létajícího ptáka. Pocit, že jsem schopna řídit svůj život! Jaký to byl nádherny pocit! (tenkrát) Do nového roku jsem zhubla, ale dost! Začali si mě všímat kluci. Na Silvestra jsme s rodiči šli ke známým na oslavu. Byl tam plný stůl jídla. A tady jsem se poprvé přejedla a povyzvrácela. Dále do června jsem pokračovala s anorexii, ale tenkrát jsem o tom nic nevěděla. Myslela jsem že tak to má být. Dokonce i moje třídní učitelka mě pochválila jak hezky jsem zhubla 🙁 Jenže nevěděla co se mnou je, stejně jako já ne. Postupně se to vše promněnilo v bulimii (klasika, ne?) Tak jsem se dostala do uzamčeného kruhu: jídlo – záchod´- blití – hlad – zase jídlo. A tak kolem dokola po celých devět let. Přiznala jsem si že jsem nemocná až v Čechách (jsem totíž cizinka). Tady jsem byla umístěna v lůžkové části ve Fakultní nemocnici na I. P. Pavlova, a léčila nás paní doktorka Papežová. (Zdravím Vás a děkuju za pomoc – pokud někdy čtete tyto články ztracených duší). Hospitalizovaná byla jsem jen měsíc. Potom jsem požádala z rodinných důvodů o propuštění. Chyba! Veeelka chyba! Nikdy to holky nedělejte, pokud se tam dostanete! Hodně Vám to pomůže! Věřte mi. Na ten měsíc nikdy nezapomenu! Byla tam super parta! Ivča, Alena, ještě jedna Alena. Vzpomínám na tu dobu vždy s úsměvem, i když někomu z vás se to bude zdát šílené: Vzpomínat s úsměvem na nemocnici? Ta holka je blázen! Ne, nejsem. Naučili mě jíst, nebát se jíst. Jak se dostat ze žravé krize. Co dělát, když selžu, jak se z toho dostat. A víte jak? Vrátit se ke svému jídelníčku – pětkát denně! Tři hlavní jídla a dvě nebo tři svačiny. Bohužel na to jsem příšla pozdě. Ještě rok po propuštění jsem blila o život. Ale už jsem to tolik nepřeháněla. Nicméně své následky to mělo – nezájem o život, přátele, myšlenky ať radší chcípnu, než žít s takovou postavou co mám! – zase klasika 🙂 Maminka to vše prožívala se mnou, snažila se mi to vymluvit – marně. Pokračovala jsem. Teď jsem měla byt hospitalizovaná zase (nějak v březnu) – omítla jsem to. Lítovala jsem toho, ale do určité chvíle – než jsem potkala svého současného přítele. Je to člověk, který ví o mně vše. I to že jsem se léčila (ale nejsem vyléčena) na bulimií. Hodně mi pomáhal a pomáhá. Drží mě nad vodou 🙂 Díky němu jsem změnila své jídelní návyky a ráda (přiznam se je v tom i strách že ho díky takové blbosti – bulimii – ztratím). Dokonce jsem schopna jít kolem regálu s jídlem a nekoupit vše, co vidím. Koupím jen to, co potřebuji. Nic víc. Jím pravidelně – 3 až 4 jídla denně. Naučila jsem se od něj si pochutnávat na jídle. Ale ještě mi dělá problémy uvědomit si že už jsem se najedla včas a nedojídat třeba celý ten talíř. Ale aspoň že už potom nejdu se povyzvrácet. A to je velký pokrok! Aspoň pro mě. Samozřejmě že mě stále trápí otázka – jak velký mám zadek, jestli mi přetékají špeky a proč se na mě tak koukají ty hubený žensky? Někdy mi to dokáže pěkně zkazit náladu! Ty hubený mrchy! Na druhou stranu, víte co říkají chlapi? Jestli ne, tak čtete! Chlap není pes, aby okousaval kosti! A věřte mi holky, je to tak! Můj přítel je spokojený s tím jaký mám zadeček, a vůbec mu nevadí že ho mam kulaťoučkej! Můžete si to představit? Jasně že já pořád valčím sama se sebou, jasně že bych chtěla mít štihlé dlouhé nohy, malinkej zadeček, a velká prsa 🙂 Jsou to jen zbytečné ideály. No jo, někdo na to má a má to! Prosti příroda někomu dá tu postavu modelky, někomu ne. Ale těm druhým dá něco jiného. Například nadání na jazyky, tanec, spousta z nás než začala blbnout z jídlem určitě byly společnské, že? Zkrátka holky neblbněte! Vím jaký to je, jak je těžké s tím bojovat, skrývat to, vést dvojí život. Nestojí to za to! Jen se zbytečně ničíte! Svěřte se s tím mámě, nebo nejlepší kamarádce! Ať vám pomůžou! A pomůžou vám – ta jejich podpora dělá zázraky! Ale důležité je, abyste se toho chtěly zbavit vy. Abyste si uvědomily, že je to boj. Boj na strašně dlouhou dobu, jestli ne na celý život. Ale jestli zvládnete ten první a základní krůči – pravidelné jídlo – jste na dobré cestě. Mluvte o svých pocitech – jak vám je, proč se zrovna teď chcete přežrat ja jít to vyblít – co je k tomu podnětem. A neříkejte, že jen strach z tloušťky! Bude v tom víc – nelžete sobě, buďte k sobě upřimné a řekněte si proč to děláte. Až na to příjdete – bude to další krok a půjde to čím dál snadněji. Není ostuda vyhledat si odbornou pomoc, ale zase – nelžete doktorce, ju? A ještě… Víte že nejlépe vám pomůžou, když budete hospitalizovné? Máte totíž na začátku léčby míň pokušení zahrávat si s jídlem a se svím životem. A personál vám vždy bude po ruce. No, asi budu končít. Nějak jsem se rozepsala, ale jsem ráda že jsem našla tu odvahu sem napsat. Ulevilo se mi a tajně doufám že někomu z vás mé rady nebo můj příběh pomůže zvládnout bulimii – tu ošklivou bábu 🙂 A také doufám, že možná můj přítel si to také přečte a už mi bude věřit ještě trochu víc. Pro něj to také není snadne 🙂 Darja