MOJE TĚLO-MŮJ NEPŘÍTEL

Ahoj kamarádky v jednom trablu, pro začátek musim říct, že mě čtení vašich příběhů nesmírně zajímá, protože vidím, že nejsem v podobným maléru sama… Je mi 26, studuju, a už několik let nejsem schopna se vyrovnat sama se sebou, se svým tělem.. Znáte všechny ten pocit zoufalství, pocit, že se plácáte v bahně na dně hluboký černý díry…Tak tohle se se mnou téměř nepřetržitě táhne 10let. Zhruba v 15 letech jsem začala přibírat a v průběhu puberty to dotáhla na nějakých 87kg při 170cm. Byla jsem sama sobě odporná,nenáviděla se do morku kostí, ale tohle samozřejmě nikdo nevěděl, maskovalo se to ohromným humorem, legrací ze ze sebe samé…Rodiče moje nadváha trápila snad ještě víc, o to to bylo horší, pořád poslouchat řeči o tom, že bych měla zhubnout, stálé pokusy mi pomoct různými způsoby selhávaly, protože já sama jsem nebyla schopná nic dodržet natož dotáhnout do konce, vtípky tatínka na adresu mého vzhledu („dobrácké“)…obvykle to končilo nejen nenávistnými myšlenkami k sobě samé, ale třeba taky do krve pořezanýma rukama..středoškolské třídní diety to jenom zhoršovaly klasikou jo-jo efektů. kolem 20 jsem začala pracovat relativně daleko od svého bydliště a konečně se mohla začít stravovat podle sebe = přes týden v kanclu nejíst vůbec a víkendy doma prožrat..Výsledek bylo snížení váhy na cca 75kg během několika málo měsíců. „Naštěstí“ jsem asi před rokem onemocněla váha šla rapidně dolů, během měsíce nějakých 10kg vinou nechutenství a stálých průjmů. Tím jsem se dostala asi na 67kg a začala intenzivně a vědomě hubnout. Za další měsíc jsem byla na 62-3kg. Od té doby mě začala ovládat hmotnost a můj vzhled naprosto fatálně. Hladovky se střídají se záchvaty přejídání, nikdy nevim, kdy mě jaká nálada popadne, i když je fakt, že někdy už ráno cítím, že se prostě budu „muset“ přežrat a že mi zas budě blbě, spolknu laxativum…a další den nasadím hladovku, a pojede to pořád dokola…Zase se budu nenávidět, když se najím a budu euforická, když uslyším svůj žaludek kručet hlady. Tímto „systémem“ moje váha lítá v průměru +/- 5kg. Pochopitelně, když se dostanu na horní hranici, jsem v depresi a mých ran na duší i na těle přibývá. jizvy a popáleniny od cigaret si už ani nepočítám. Nejhorší bylo, když jsem se v době asi před 13kily (cca 15měsíců) zkusila podříznout proto, že jsem se nenavlíkla v obchodě do džín, které se mi líbily…Od té chvíle jsem toho dne šla dolů a k večeru si ťafla ruku – naštěstí to odneslo jen pár přeťatých šlach a díky doporučení mého „zachránce“ z ulice, abych zamlčela pravou podstatu mé „nehody“, jsem neskončila v Bohnicích, ale jen v běžné nemocnici s „úrazem“… Asi před půlrokem jsem začala být doslova posedlá cvičením, lítala do posilovny, makala i doma, ale co je všechno platný, když přijde záchvat, kdy splivnu 4 smetanový jogurty, 4 balíčky racio chlebíčků, čtvrt kila čokolády…víte o čem mluvím. o probrečených nocích a chvílích absolutního zoufalství se ani nezmiňuju. Všechno se odvíjí od mé váhy – kolísání nálady, výkonnost… Když jednou začnu přibírat, nejde to jen tak zadržet, je to jak rozjetej kolotoč, začnu žrát, dostanu pocit, že už je to stejně jedno, stejně jsem si režim pokazila a neznám míru. Normální člověk, když „poruší“ svůj režim třeba tím, že si dá pár sušenek, s tím taky skončí – pro něj se zas nic hroznýho nestalo, no, bylo jich jen pár, ostatní uklidí a pokračuje v dietě. Já když bych takto „porušila“ své hladovění, tak si řeknu opak – no, teď už je to stejně podělaný, to můžu sežrat celej balík sušenek a k tomu chleba s máslem, sušený mlíko, prostě cokoliv, co je po ruce. Teď vážím +/- 63-4kg. Chtěla bych to dotáhnout na 53-55. Lidi mi řikaji, že vypadám dobře, kor, když mají srovnání s mou nadváhou z let minulých, ale já se stejně trápim, což nikdo jiný, kromě vás, npochopí. Teď jsem zahájila fázi hladovění, takže přežívám do nějakých 400kcal denně, toť maximum (ale mám i půst jen o vodě – 30 dnů jsem vydržela..) a doufám, že záchvat přejední přijde co nejpozději, ale vim, že se mu nejspíš nevyhnu.Vím samozřejmě všechno o zdravé a správné životopsrávě, tím se zabývám prakticky neustále, můžu dávat rady druhým, jak se stravovat, jak si sestavit hubnoucí jídelníček, jak zdravě shazovat kila, ale paradoxně sama sobě tohle prostě naordinovat nedokážu…. Když jsem vážila přes 80, říkala jsem si, že bych byla šťastnější, kdybych měla 70. Když jsem měla 70, toužila jsem po štěstí naklánějící se k 60. Když jsem na té váze teď, vím určitě, že budu šťastná při těch 53-55 kg. určitě. Byla bych konečně spokojená se svým tělem. aspoň si to teď myslím. Jídlo mě úlně ovládá – když nejím, myslím na to, co bych snědla, kdyby to šlo, když „žeru“, myslím na to, co „ještě“.. nechci, aby celý můj život byl ovládanej jen jídlem a chorobnou posedlostí po ideální váze. Ale věřím tomu, že když jí dosáhnu, pak budu konečně šťastná se vším všudy. Držte mi palce ať se zadaří, držím je i já vám všem, holky moje milý a chápavý…