Moje hubnutí

Už odmala, vzhledem k tomu, že jsem jedináček mě především babička strašně vykrmovala. Od doby, kdy jsem začala chodit do školky jsem si musela vyslechnout různý nadávky, zesměšňující poznámky, pomluvy týkající se mojí váhy. Prostě jsem byla taková kulička. A tak to pokračovalo i na základní škole. Možná, že právě kvůli tomu jsem nebyla nikdy oblíbená, a spolu s mojí povahou introverta jsem prostě do kolektivu nikdy nezapadla. Ale měla jsem pár kamarádek se kterýma jsem si rozuměla. Dokonce i nejlepší, jenže ta mě v podstatě využívala – jen když si potřebovala napsat SMS, něco koupit či se vymluvit na mě, když šla za klukama, tak na to jsem ji byla dobrá. Dneska už spolu nekamarádíme. Přestala se mi ozývat. Prázdniny před nástupem na střední školu jsem měla zhruba 75kg na 173cm. Ale začala jsem přes léto cvičit a na začátku prváku jsem byla o 7 kilo lehčí. 173cm a 68kg není nic moc, ale ta změna byla vidět a já měla radost. Tradičně jsem ale do kolektivu nezapadla. Ale tedka už je to lepší ;). No každopádně jsem, jakmile škola začala, přestala cvičit a naopak jsem začala jíst po večerech a nic moc zdravýho. Váha stoupala a nové oblečení mi bylo těsné. Takže zase znova. Protože se mi ale nechtělo cvičit, tak jsem prostě moc nejedla, ne nijak dlouhou dobu vždycky jsem to vydržela tak nanejvýš 3-4 týdny, zhubla jsem pár kilo a další měsíce jsem se ládovala a váha zase narůstala. Ještě bych chtěla říct, že moje kamarádka je jedna z těch, který můžou sníst všechno a nepřiberou, a navíc je stále v pohybu, pořád někde lítá. Váží asi 48-50 kg a podle mě je nádherná. Vždycky jsem byla co se zájmu kluků v jejím stínu. Ale stejně to byla jen moje vina, kdybych na sebe trochu dbala a v jídle se hlídala, třeba se taky našel kluk co by mě chtěl. No každopádně letos v dubnu, kdy mi bylo skoro 19 let, jsem vážila 73 kg. Přes prázdniny jsem se rozhodla se sebou zase něco dělat, aby ten poslední maturitní rok na střední za něco stál. Omezila jsem jídlo třeba jen na jablko nebo rohlík denně, někdy jsem celej den nejedla nic a pila 3 litry vody denně, k tomu trochu sportu a posilování a zhubla jsem 10 kilo. Někdy jsem ale měla záchvat žravosti a snědla všechno co jsem našla a hlavně na noc. I přesto jsem v záři do školy nastupovala s váhou 63,5 kg. Začala jsem se sama sobě i víc líbit. Ale protože chodím na obchodku, kolem mě je spousta hezčích a hubenějších holek. Zase jsem si připadala hnusná a jen do počtu, jedna z mnoha průměrných, jak vzhledem tak i váhou. A i když si myslím, že ten úbytek váhy na mě byl vidět, tak mi to ani nikdo neřekl, nepochválil mě, nic. Tak to je a bylo vlastně pořád. Ne že bych si chtěla vynucovat chválu, ale někdy to člověk potřebuje a nastartuje ho to dál. Padla na mě deprese a já se začala přejídat, za týden jsem měla o 3 kila víc, ale naštěstí to přejídání dál nepokračovalo. Místo toho zase přišla hladovka a litry vody. Za 5 dní jsem ty tři kila měla dole. V současné době mám asi 61,5 kg. Nemyslím si, že bych měla anorexii, váha ani nijak prudce neklesá, protože necvičím, ale přesto se snažím jíst minimálně, třeba jogurt denně a 4 litry vody. Když si dám ve stejný den kromě jogurtu ještě jablko nebo musli tyčinku, hned mám na sebe zlost a mám strach, že přiberu. Několikrát denně se prohlížím v zrcadle a pokaždé se vidím o něco víc tlustá. Vážím se denně, z 30dkg úbytku skáču blahem, z 30 příbytku jsem v depresi. To si pak řeknu „dneska nic nejím,“ nakonec to stejně nevydržím, ale i kvůli banánu mám na sebe vztek. Chci hubnout dál, ale vím, že pokud to bude způsobem trocha jídla denně a litry vody, tak až s tím přestanu a příjem jídla zvýším, budu naopak přibírat. Ale stejně, i když mám asi 12 kg od dubna dole, tak si hezčí už nepřipadám a kluk se žádnej taky neobjevil. Takže to chce ještě něco shodit… Moje hubnutí ani váha samotná není žádnej extrém, a já doufám že do anorexie nesklouznu, ale deprese mám pořád a třeba dneska jsem vyjedla půlku ledničky. A to co se mi teď honí hlavou, myšlenky na to, že z toho ráno budu mít na váze o pul kila víc, každej si toho všimne…no není to nic příjemnýho. Všechny chceme být krásné, žádoucí a vyrovnat se těm nejhezčím holkám z našeho okolí nebo i z televize, ale možná že klíčem ke štěstí je přece jen ta otřepaná fráze naučit se mít ráda sama sebe takovou jaká jsem… Držte se, holky..