Moje cesta

Co tu dělám, když už jsem si dávno řekla, že bulimie je mojí špatnou minulostí??? Minulostí… jenže minulost tvoří vaší přítomnost. Jednou už to tak je, a nemůžu začínat s čistym štítem. Čistej štít máme, když se narodíme. Když se narodíme… s nostalgií jsem si teď často prohlížela fotky, na kterých mi bylo pět, šest sedm… Z těch malých obrázků se na mě smála blonďatá zelenooká holčička s velikou duší… nevěděla, že o deset let, ani ne, později se bude soustavně ničit… Na těch obrázcích jsem to byla jaá, ta opravdová, s bezelstným pohledem. Tím, který jsem si zakryla šedou rouškou zvanou bulímie, která mi dávala možnost vidět všechno jako útok proti mně, proti mému JÁ, a záminku k dalším záchvatům. Vlastně je to strašně dlouho, co se snažím si tu roušku strhnout a vidět svět zase tak vesele, i když teď vím, že zdaleka tak veselý není. Ale může takový být, když si ho takový udělám a budu tomu věřit. Bulímie mi ale ohromně dala, obrovskou životní zkušenost, která si sice bere daň, která ohromně bolí, ale výsledky jsou… no jo, jaké? Na to ale asi budu přicházet celý život. Když jsem s tím začínala, věděla jsem, že to asi neni med, ale život máme jenom jeden, a tak toho musim co nejvíc zkusit. Ale vážně jsem netušila, že ten můj jediný život bude cesta k sebeúctě a sebepoznání, na kterou mě zavedla právě ona – Bulímie. A i přes to, co mi udělala, jí odpouštím, a stejně tak jako ona děkuje mně za to, že jsem jí u sebe dva roky schovávala, děkuji já jí, že mi tolik dala.