Máma, moje, jenom moje

Trvá to teprve 4 měsíce. Tedy, trvalo. Moje učitelka dějepisu byla pro mě jakoby moje mamka. Doma mě mají rádi, ale jejich oporu jsem nehledala. Vyzkoušela jsem snad vše: zvracení, projímadla, teď beru prášky na hubnutí. Ale ona od nás odejde, už nás nebude učit. Řekla mi,jestli mě třeba nenapadlo, že od nás odešla i kvůli mně. Že mě nechtěla vidět umírat. Řekla, že pokud přiberu na 53 kg (mám 160cm a teď právě 47,5 kg – nic moc strašného, jen jsem za den snědla max. 300g jídla). Jsem zodpovědná za celou mou třídu, možná kvůli mně stratíme někoho, kdo nám pomáhal a skvěle učil. Jsem zodpovědná taky za to, že se se mnou vlastně vůbec otravovala a utěšovala mě. Nedivím se, že jí to přišlo marné a musí mi vyhrožovat. Říkala, že pokud přiberu na těch 53 kg, tak se pokusí si nás vzít zpět. Je to nepravděpodobné, ale zkusila by to. Ovšem, pokud splním „slib.“ Já teď musím jíst. Všechno, jen ne tohle jsem nechtěla dělat. Ale musím. Bojovala jsem a snažila se dosáhnout cíle, tak jako vy. Jen doufám, že vy svého cíle nedosáhnete. Jsem anorektička, která nemá ráda sport, ale při pohledu na krásně hubené modelky se ve mně cosi zlomilo. Také jako ve vás. Strašně mě to mrzí… Chci už jenom jíst, je to jenom povinnost, je mojí povinností vystudovat gymnázium, na kterém studuju, je mojí povinností dožít tenhle život.. Jenže mým přáním je umřít, už dávno. Někdy se Boha ptám, proč mě ještě nechává chodit po téhle zemi… Říkala jsem už, že je jako moje máma? Jak bych jí mohla podvést?