KONEC BULIMIE, ZAČÁTEK DALŠÍHO KONCE

Vážně už nevim komu se vypovídat nebo svěřit… S jídlem je to fuč – skutečně… Přibrala jsem 16kilo a jsem jak buřtik, ale jim a jim. Jedinym tvrdym následkem mi zůstaly problémy s tlustym střevem. Změnila se dost i moje povaha. Z introverta extrovert, z pesimista takovej vlažnější optimista, a z přecitlivělosti hluboká apatie. Snad to ani nejsem já. A právě. Neřežu se, nebliju, netrápim se. Místo toho pobíhám po venku, jsem jak trafika, chlastám jak starej dědek a hulim trávu. To je fakt skvělý že jo. MYslet na kluky, být mezi nima a žít jako ostatní. To jsem přece chtěla. Netušim jak dál. Máma na mě pořád jenom řve. Myslim, že quli ní jsem se tolik zakomplexovala… Teď mě pořád očuchává a kontroluje a že sem děvka a chlastám… Dřív nadávala, že si hraju na ňákou nemocnou a sem kus hxxxa a t d. Existuje nějaká zlatá střední cesta? Mám naprosto bezvadný kamarády, srandu, akci. Spolehlivost. Ale k čemu mi to je. Všechno mi je najednou jedno. Můj bývalý život – jídlo, máma, ubližování, hádky, bolesti – ke všemu se stavím s mrazivým chladem a nedokážu být zase ta citlivá vnímavá holka jako dřív. Poraďte mi prosím cokoliv, jakkoliv! Na terapie už nechodím, kamarádi mi sice držej záda ale objektivně mi snad dokáže poradit někdo jako vy….