Končim už snad postý…

…ale naposled…jasně, stejnym způsobem jsem končila před rokem, a pak ještě hodněkrát, ale dřív jsem to dělala, aniž bych věděla, jak strašný jsou následky… mluvim o zvracení… před rokem jsem si ani nepřipouštěla, že mam bulimii, ale když jsem s tim před měsícem a půl zas začínala, šla jsem do toho i s tim, že vim, jak je to strašný, nejen na fyzický tělo, ale hlavně na psychiku… no, ale včera mi zas nad tim záchodem došlo, že tudy cesta teda rozhodně nevede, a vzpomněla si na ty krásný pocity, který jsem měla, když jsem se tý bulimie před rokem zbavila… šla jsem sice do začínající anorexie, ale máma a kámošky,a potažmo kluk mě z toho dostali… Tak mě jenom zajímá, co byl vždycky ten impuls k návratu ke zvracení??? Blbý poznámky mýho otce, chování mýho otce, atd… no buď se na toho otce vymlouvám, ale myslim si, že ač jsem v něm nikdy neměla velkou autoritu, on vždycky dokázal přesně zaútočit na to mý křehký já… a já se nechala… myslim, že bulimie je sice strašná, ale když se z ní dostanete, ohromně vás poučí, a taková zkušenost pro mě byla sice dost bolestná, ale ohromně poučující… řiká se přece: všechno zlý je k něčemu dobrý…. A já se mam momentálně ráda, a nechci se nechat ovládat někym tak mně nepříjemnym, jako je bulimie… ale než jsem došla k tomuhle názoru, trvalo to rok a půl, a já už jenom doufám, že si na tohle vzpomenu vždycky, když mě zas přepadne ta sebedestrukční nálada…