Kdy už to skončí?!

Už vážně nevím,co mám dělat,chci žít zase normální život a být ta veselá holka,kterou jsem kdysi bývala.Ale připadá mi ,že je to den ode dne horší,nenávidím všechny a všechno,nenávidím celý svět a nejvíc sama sebe….Každý den jako bych se propadala do té propasti hloub a hloub…A bojím se,strašně se bojím.Bojím se,že jednoho dne,dříve či později,zjistím,že jsem už příliš hluboko a že už to nahoru nejde,že už není cesta zpátky….A pak bude konec….. Někdy si říkám,že jsem úplně ubohá,třeba včera jsem viděla holku na vozíčku a ona se smála,měla radost ze života,z toho,zě jí byla dána možnost žít…a přitom nemohla chodit…A já jsem fyzicky zdravý člověk,mám ruce,nohy,rodinu,která mě má ráda,peníze,mám co jíst….A to je asi ten problém..Ale chtěla jsem tím říct,že ona se usmívala,smála se i na mě,ale já jsem se přistihla,že já se mračím…Někdy si říkám,že si vůbec nezasloužím žít… Můj příběh začal před třemi lety…Bývala jsem veselá,společenská a upovídaná holka,vždycky jsem se dobře učila,naši už doma byli zvyklí na samé jedničky,všichni mě měli rádi,byla jsem oblíbená….Co víc chtít,že?Je to paradox,četla jsem na těchto stránkách některé z vašich příběhů a holky,zamysleli jste se už nad tím,jak je to až směšné,že většinou tyto strašné nemoci postihují nás,holky,které zprvu vlastně vypadají,že mají od života téměř všechno,co by si mohli přát? Vždycky jsem byla trochu oplácaná,nikdy jsem nebyla úplně hubená,ale tlustá taky ne.Měla jsem celkem normální postavu.Jenže v osmé třídě jsem si prostě připadala hrozně tlustá a tak jsem začala v únoru hubnout.Ze začátku to šlo úplně normálně,jedla jsem s mírou a zdravě a každý den jsem tak tři čtvrtě hodiny cvičila.Kila šla pěkně dolů a já byla šťastná.Jenže pak se mi v mozku něco zvrtlo,začala jsem být hubnutím úplně posedlá.V červnu jsem měla 50kg(zhubla jsem 10kg),což by pro mě byla ideální váha při mé výšce 160cm.Tehdy jsem toho mohla nechat a být spokojená,ale sami to znáte,když se do toho jednou dostanete,nejde to už zastavit…Byla jsem úplně jak magor,cvičila jsem skoro dvě hodiny denně,skoro nic nejedla(třeba jen jedno jablko za celý den),všude jsem chodila pěšky….Když jsem měla 45kg naši ze mě byli už úplně na nervy,ale já si nedala říct a nedala,i když jsem ve skrytu duše už dávno věděla,že to není vůbec v pořádku.Ale prostě to nešlo jen tak-začít jíst…Hubnutí bylo čím dál tím rychlejší a já nedokázala nic dělat… Nakonec mě v září na záčátku deváté třídy máma dohnala k obvodní doktorce.To jsem už vážila 40,5kg-ve svých 15 letech.Obvodní doktorka mě okamžitě poslala do naší městské nemocnice,kde jsem ležela 14 dní na kapačce,dělali mi vyšetření jestli nemám poškozené ledviny,játra,srdce,žaludek a další orgány,jestli mi kosti drží pohromadě,jesli mi můj nízký tlak a pomaloučký tlukot srdíčka dovolí žít….Taky jsem si tam zažila nepříjemné ponižování a někteří lidé se tam ke mně chovali nejen neprofesionálně,ale dokonce tak,že jsem si někdy připadala,že snad ani nejsem člověk,že jsem něco míň,že jsem vyvrhel veškeré společnosti…. Po dvou týdnech mě propustili do domácí léčby,máma musela hlídat kolik jím,jednou týdně jsem chodila u nás na psychologii a každých 14 dní jsem jezdila do Prostějova na psychiatrii.Zažila jsem si hrůzu,kterou chápou jen ti jež ji také zažili…Byla to těžká a dlouhá cesta,ale nakonec jsem se z toho s pomocí mých rodičů a lékařů dostala v březnu roku 2005.Moje váha se ustálila na 50kg,já byla spokojená,šťastná,měla jsem kluka,kterého jsem milovala,zažívala jsem nejšťastnější období mého života…. To vypadá skoro jako happyend,ale bohužel.Není… Nějaký čas jsem si tak šťastně žila,ale asi nic netrvá věčně…Myslela jsem,že s jídlem už nikdy problémy mít nebudu,že poruchy příjmu potravy nebo snad dokonce zase anorexie se mě už nikdy nebudou dotýkat.S tou anorexií jsem měla pravdu.Ta se mě už netýká(tedy alespoň teď ne).Teď mám opačný problém.Nevím jestli to všichni víte,ale jsou tři základní nemoci řadící se mezi poruchy příjmu potravy:anorexie,bulimie a záchvatovité přejídání(popř.můžou být i kombinované).Já jdu z jednoho do opaku,z extrému do extrému.Jsem nemocná a vím to,tou nemocí je teď záchvatovité přejídání.Nevím,co je horší,jestli anorexie nebo tohle.Nevím,jestli se z toho někdy vyhrabu,nebo jestli se mi to podaří a pak se zase vrátím k anorexii.Je to kruh,z kterého nemůžu ven….. Nedokážu se už na nic ani soustředit,mým hlavním symbolem v životě je jídlo..Mimochodem teď vážím 70kg…..Vypadám odporně a nenávidím se a nejsem schopná s tím nic udělat… Nejdřív jsem 20 kg zhubla,pak 10 nabrala,abych byla normální,chvíli jsem si to udržela,teď jsem dalších 20 přibrala……….KDY UŽ BUDE KONEC?????