Jsem taková…?

Ahojky všichni tady, myslím, že jsem z vás všech na tom asi moc dobře. Ještě nejsem anorektička, ale jak mi okolí dává jasně najevo, prý se jí co nevidět stanu. Začalo to, když jsem v loni přestoupila na novou školu. Měli jsme dlouhé vyučování a já nosila s sebou dva rohlíky, jeden na svačinu a ten druhý na oběd. Časem jsem ale necítila potřebu ten druhý rohlík jíst a tak jsem jedla jen jeden. Časem se mi zdálo i to moc, a tak jsem přešla na půlku. Jak ale čas letěl, nesnědla jsem ani tu půlku rohlíku. Pak jsem nosila tatranku a jablko, nebo nějaké jiné ovoce…potom mi tatranka vždycky zůstala na doma a tak jsem ji přestala nosit. Teď už jím jen to jedno malé jablko a i to někdy zapomenu sníst. Věčně mám špatnou náladu a jsem smutná. Divíte se mi, když mi všichni spolužáci říkají, že spěju k anorexii? Slýchávám to denně i doma a to není k vydržení. Vím, že to se mnou všichni myslí dobře, ale je to fakt k nevydržení. Je mi 13 let, mám 176cm a vážím 48kg. Jakmile je v časopise zmínka o anorexii, musím si to prý ihned přečíst a srovnat moji váhu a výšku s tím, kdo je v tom časopise. Vím, že být anorektičkou znamená nahrávat smrti a proto jí být nechci. Prý musím přibrat a to minimálně čtyři kila. Co mám dělat? Jsem z toho už zoufalá. Jím tolik jídla, kolik cuznám za vhodné. Myslím, že mám k anorektičce velmi daleko, ale okolí si to nemyslí:o( Mám strach…zatím jsem prá hezky hubená, ale prý jestli nezačnu jíst, budu nechutná.