Jídlo – pro mě potěšení či trest?

Ahojky, jsou tomu už dva roky co jsem přibrala přes 20 kg. Na střední škole mi kluci říkali že vážím i s postelí 40 kg, pak jsem šla na vysokou a začlo to. Jsem na technické škole takže ze začátku to byly opravdu nervy, nejdřív jsem přirozeně přibrala asi 3 kg, jenže mému tehdy ještě téměř „anorkektickému mozku“ to přišlo jako něco nepřekonatelného, myslela jsem si že jsem jako koule. Nervy ve škole pokračovaly, stejně jako já jsem pokračovala v jídle, protože už to bylo prostě jedno.“stejně jsem už tlustá tak co“. A tak jsem se z váhy 55kg dostala až na váhu 75kg během 4 měsíců! Mamka mi doteďka pořád nadává, jak vypadám. Samozřejmě jsem se pokoušela se mnohokrát dostat na svou původní váhu, ale marně. Myslela jsem si , že to bude jako když jsem hubla na střední. Řeknu svému mozku, „a teď budeme držet dietu“ ale ono to tak už nefunguje.Od té doby mám období kdy se buď přejídám a pak zas pár dní držím hladovku, je to jak začarovaný kruh.Každý den začínám s tím že už to bude dobré ale dobré to není už skoro dva roky. A včera mě poprvé napadla myšlenka na zvracení. Jenže na druhou stranu vím, že když se jednou vyzvracím, udělám to i druhý den, a třetí…Díky těmhle stránkám jsem si uvědomila že skutečně nejsem v pořádku a že si prostě sama nepomůžu, až jsem se o to nesčetněkrát pokoušela.Mamce nic říct nemůžu, doma to komentují slovy jen „ty už zase nejíš viď“ a když mám přejídací epizody tak „ty už se zase cpeš vid“. Mamka tohle jako poruchu v životě neuzná, nikdy, jen na mě začne křičet, že se nedokážu ovládat, myslí si, že mě to asi baví. Nejsem žádná rozmazlená slečna , co sedí doma na gauči a přemýšlí o jídle. Studuju náročnou vysokou školu, chodím na brigády, ale tohohle se nemůžu prostě zbavit. Lituju dne, kdy jsem na gymplu se rozhodla držet dietu. Bylo to v 16-ti letech, ted je mi 22 let a to kdy jím nebo nejím, se od té doby neřídí jestli mám hlad, ale co si zrovna usmyslel mozek.