Jenom další bulimička…

Takže…..ahoj jsem další bulimička! Je mi 25 let a už 7 let (Páni! Ani jsem nevěděla, že už je to tak dlouho!?) se „kamarádím“ s bulimií a tady je můj příběh….. Sportovkyně tělem i duší, tak to jsem byla já do 17ti let mého života. Od malička jsem byla zamilovaná do volejbalu a 10 let jsem se snažila vybudovat si kariéru profi hráčky, vše tomu i nasvědčovalo, na mezinárodních soustředěních všichni tvrdili, že mám talent a že na to mám. Ale ouha, chybička se vloudila! Zkrátka a dobře jsem nevyrostla do patřičných parametrů (měřím pouhých 168cm, což se pro sport „pod vysokou sítí“ opravdu nehodí) a můj sen se pomalu, ale jistě rozplynul. Ale abych nepředbíhala….. samozřejmě, že už na základce jsem se začala zaobírat svou postavou a tím, jak vypadám. Nikdy jsem od nikoho neslyšela, že jsem ošklivá, nikdo se mi neposmíval nebo něco podobného spíše naopak „Vy máte ale krásnou dceru!“ říkali lidé mamče a na zájem kluků jsem si vůbec nemohla stěžovat, jenže jsem začala dospívat a zakulacovat se a i když jsem byla spíše svalnatá, tak jsem na sobě pozorovala zaoblování a přibírání na váze, tedy až na prsa, ty mi nikdy nenarostly, každopádně tím začaly různé experimenty s možnými i nemožnými dietami, bylo mi kolem 14ti-15ti let. Na střední jsem už byla expert přes diety, ale vůbec jsem nehubla spíše naopak, pak jsem ještě navíc v 17ti skončila s tím volejbalem a vlastně s veškerým sportem a moje svaly se začaly přeměňovat pouze a jenom v tuky, špeky, pneumatiky, celulitidu….. Mamka mi sice říkala, že nejsem vyloženě tlustá, ale že jsem „futrovní“. Hrozné slovo! Každopádně jsem se dostala až na váhu 68kg a vůbec mi nešlo zhubnout, vždycky šlo dolů tak kilčo, ale zanedlouho byly dvě nahoře. Nevěděla jsem, co mám dělat a hrozně mě to ničilo, vždyť jsem přeci byla krásná holka a krásná přeci nemůže být tlustá!!! No, nebudu to protahovat….. jednoho krásného dne jsem v televizi viděla pořad Áčko a tam byly holky anorektičky a bulimičky. Jelikož jsem milovala jídlo a nedokázala si ho odepřít, tak se mi bulimie zdála naprosto dokonalá a skvělá. To zvracení se mi sice trochu hnusilo, ale touha po hubnutí byla silnější a jednoho dne jsem to prostě vyzkoušela, strčila si mamčinu mašlovačku do krku a už to bylo a ani to nebylo tak hrozný….. tím tedy začal můj život bulimičky. Ze začátku to bylo vážně účinné, zhubla jsem na 55kg a hubla dál, tento životní styl mě vyhovoval a naplňoval. Po maturitě jsem odjela do Anglie, kde jsem s přestávkami žila necelé 4 roky. Rodiče vůbec nic netušili, protože domů jsem jezdila tak dvakrát do roka. Bulimča žila se mnou, ale bohužel už to nebylo tak skvělé a báječné, jak jsem si představovala. Tloustla jsem, hubla jsem, bulimie se začala snoubit s občasnou anorexií….. no znáte to, nebudu se tady rozepisovat o všech těch nepříjemnostech, záchvatech žravosti s následným zvracením, vyhozenými penězi jenom za jídlo, protože to asi všechny dobře znáte!? V 22ti jsem se natrvalo vrátila domů do Čech a našla si tu práci, jenže jelikož jsem bydlela s rodiči, brzy na moji „kamarádku“ přišli. Bylo to fakt hrozný, vůbec to nechápali, byli z toho hrozně nešťastní a nevěděli, co dělat. Nakonec jsme skončili u psychologa, to bylo před dvěma lety, v době kdy jsem poznala svého přítele, který tam mimochodem pak chodil taky a chtěl mi pomoci, ale nepomohlo mi to, taky asi proto, že jsem neměla moc zájem a hlavně mě odradila jedna specialistka, kterou si ten můj psycholog na jedno sezení pozval, která prohodila, že nejsem vyhublá, takže nejsem v ohrožení života a byla docela arogantní a já z ní měla pocit, že tam zabírám místo nějaké 30ti kilové anorektičce a že se tedy mám vrátit až budu kost a kůže. Po tomto sezení jsem se tam už neukázala. A jak to se mnou vypadá dnes? Bydlím se svým přítelem a bohužel i se svou bulimií a občasnou anorexií. Minulý rok na jaře jsem se dostala na 47kg (nádhera!!!), ale dnes už mám zase 56kg, ze kterých se pokouším dostat a jak jinak než-li tím, že nejím, chci se dostat na 45kg a pak si bláhově myslím, že začnu jíst normálně zdravě a že si svou váhu udržím….. prostě je to pořád dokola, rodičům lžu, že je vše v pořádku a přítel, ač je z toho nešťastný, tak mi moje záchvaty trpí. Snažil se mi pomoci, mockrát, dokonce mi dovolil, abych si splnila svůj dětský sen a pořídila si psa. Pejska mám, ale bulimie jsem se zbavit nedokázala, pořád je u mě přednější být hubená, než-li být zdravá….. Díky za tyhle stránky a za možnost se tak nějak vypovídat! Nechávám tu na sebe kontakt a budu moc ráda, když se mi některá ozvete, abych si konečně mohla popovídat s někým, před kým nebudu muset svou „kamarádku“ skrývat. E-mail: chuanita79@seznam.cz Tak papa a mějte se všichni mnohem lépe, než-li já!!!! Jana