Je to osud mladých?

Včera jsem se dostala poprvé za dobu, co jsem bulimička, na vaši adresu. Popravdě ji nikdy nevyhledávala. Bulimii mám už přesně půl roku od začátku srpna. Začalo to stanováním s mou partou u lesa daleko od vesnic. Ráno jsem se najedla jako vždy hodně, dala si svačinu na cestu, vzala pro lidi bublaninu s uzeným, kterou jsme sama pekla podle receptu z časopisu, a táta mě autem odvezl na sraz. Bublanina úžasně voněla, držela jsem jí v rukou, pak nabídla holkám a jelikož byly po obědě, hodně mi jí zůstalo, tak jsem ju snědla. Byla výborná..Potom jsme naložily na válník stany, baťohy, jelikož nás bylo asi patnáct ve směs kluci a holky. Posedali na kola, do traktoru a já zůstala na válníku, abych držela věci. Bohužel cesta byla maximálně polní a hrozně to drncalo, pocítila jsem bublaninu v krku. Jak jsme dojeli na místo, letěla sem do lesa zvracet. Ten den ještě třikrát. Večer byl oheň, já hrála na kytaru, pilo se, neboť každej dovezl minimálně flašku, a mě ráno po snídani domácí bábovky s předchozí griotkou bylo opět špatně. Asi to musí znít velmi nechutně, ale nikdo z kamarádů si ničeho nevšiml.. Po pár dnech sem jela domů. Byla sem unavená a vyčerpaná..Za pár dní jsem jela na Slovenska do lázní, byla jsem tam měsíc a přibrala jsem z 55 na 58-59. Když jsem přijela domů, rychle jsem chtěla zhubnout do původní váhy či ještě míň. Nenašla jsme jinej způsob, než začít zvracet, co sním. Většinou jsem zvracela jednou denně večer po večeři. Už přes rok jím do 17. hodiny. Od té doby, zvracím, ale že bych zhubla říct nemůžu. Nyní to ví moje mamina, teprve 2 týdny, nejlepší kamarád 2 dny a má nejlepší kamarádka od začátku. Bohužel už ani ona neví, jak by mi pomohla, ale musím přiznat, že bez ní, bych dopadla daleko hůř.. Teď už se jen přesvědčit, že dokážu zhubnout i bez zvracení..chce to jen čas a věřit si..