Jasná mysl

To je ale zvláštní, že už jsem zase tady. Co tu hledám? Útěchu? Ale ne… Tu nacházím v dešti, v podzimu, ve svých smutných básních a vnitřním světě svých růžových holčiček, grafických vzorů a dekadentního oparu nad krajinou. Nemyslím, že vás zajímá tohle blábolení, zdánlivě nesouvisející s tématem, kvůli kterému jste patrně tady. Vím, že je jedna, která mi rozumí, možná, že takových potenciálních je víc, ale nepotřebuji davy senzachtivých uší… A přesto sem tyto řádky patří, stejně jako ty vaše, ať už více či méně zaplněné fakty. Tohle jsou pocity, pocity vyšeptalé duše, která má stejně tolik neutuchající energie, až je to děsivé… Možná by bylo lepší pár neuvážených kroků, kroků do neznáma, kroků do tmy, kroků za pomocí. Ale tu já nehledám. Jsem šťastná, jsem šťastná za to, jak neuvěřitelně intenzivně dokážu vnímat, venku se blýská, vzduch se čistí, snad se i čistí má mysl. Jasná mysl. Copak u mě něco takového je? Není to jen pojem, za kterým se stále ženu, snad proto, že je mi jasné, že jasná mysl v mém podání vždy jen velice úspěšnou hrou, budu zároveň hercem a zároveň divákem… divákem svých tragikomických činů, tolik lidských, tolik odvážně zbabělých, tolik něžně hloupých, tolik svíravě lítostivých… Hloubám v sobě a píšu tenhle „příběh“, který by sem ani neměli zařadit, vždyť je to spíš zápis do deníku, než příběh o tom, jak to všechno začalo, jak to probíhalo, a jaké je to teď. Ono to tak možná i celé je, jen zaobalené do takřka neprohlédnutelných jinotajů. Alegorický styl psaní je mi tolik vlastní… Možná, když tohle čtete, hraje u vás veselá nebo dynamická hudba, ale doufám, že se alespoň závan té lehké melancholie, se kterou tento příběh, nebo spíše deníkový zápis, píšu, přenese i na vás… Dýchne na vás jiný svět, můj svět, podbarvený šeříkově fialovou pobouřkovou noční září.