jak z toho ven…

ahoj holky, jsem tady teprve týden, přestože střídavě bojuji už pár let. Poslední dobou hodně přemýšlím, všechno si to třídím, srovnávám, hledám..nejvíc asi sama sebe.. Dneska vím, že je to opravdu o hodnotách, které jsme už jednou znaly, jen je znova najít, věřit jim a chovat se podle nich..A tak je to touhle zkušeností o tolik těžší, ale asi cennější??.. Je to o tom, jak si sebe (zase začít) vážit, neposuzovat se jen podle vzhledu, na tom hodnoty člověka nestojí..Prostě změnit myšlení, být sama sebou..pro sebe..ne pro okolí, ale protože to chci já pro sebe, žiju si svůj život..Stálo a stojí to hodně sil a je to těžké, ale postupně to šlo, tak snad to vyjde i do konce. Život za to opravdu stojí, tak proč ty své bolístky neřešit jinak, proč je to vyjetí ze zajetých kolejí tak těžké.. Říkám si, tak jako vy všechny..Pomáhá, když vidím a čtu, že v tom člověk není sám.. Každá tím řešíme nějakou svojí menší, větší bolístku..víme, že si tím ubližujeme, chceme přestat..nevíme proč, když je to tak „jednoduché“, srovnat si to v hlavě, najít cíl a „jen“ začít pravidelně jíst..Jenže ono se to ukáže jako dost těžké.. ..osobně tomu říkám závislost.. Já jsem teď „zamrzla“ někde na půl cesty..Vím, co bych měla, ale za poslední dva měsíce se u mě rozběhly záchvaty přejídání takovým způsobem, že nevím, jak to ovládnout. Nejdřív jakoby „absťáky“ po přejedení, taková chuť, která mě stejně neuspokojila, protože člověk pak ty všechny chutě ani nevnímá, jak to do sebe hrne páté přes deváté..jen nemůže přestat a neví proč. Stal se z toho začarovaný kruh. Říkala jsem si, že když budu dost cvičit a že jsem začala, tak si můžu to všechno dovolit..Ale proč? Radost z pohybu, sportu se vytratila, protože jsem v tom začala vidět „nutnost“, abych se mohla klidně přejídat..přejídání se mi zarylo pod kůži jak závislost a pokusy o její zdolání se změnily v absťáky..A proč to všechno?? Kde se to ve mně vzalo? Přesně jak jsem tady četla, taky jsem byla holka tak akorát, jedla jsem co jsem chtěla, neřešila, jestli je to navíc nebo ne. Byla spokojená. I tak jsem se chlapům líbila. A nebyla jsem super štíhlou ?modelkou?.. Než jsem začala chodit s klukem, který do mě pořád pošťuchoval, že tuhle bych měla shodit a támhle..Začala jsem cvičit, bavilo mě to výsledek se dostavil. Jenže tady to mělo skončit. Místo toho (jako asi každé z vás)se mi v tom začalo líbit, co ještě trochu zhubnout..pak se to zvrtlo v extrémní strach, dát si něco navíc, abych náhodou nepřibrala. Začala jsem ztrácet zájem o normální věci, absolutně zaměřená jen na vzhled..Až jsem při své výšce 171 cm skončila na extrému 47 kg..!!Viděla jsem se na fotkách, styděla se za to, začaly první záchvaty přejídání (naštěstí jsem nikdy nezačala zvracet..protože prostě mi to nešlo..dneska si říkám naštěstí..i tak těžká cesta ven by byla ještě těžší..). Tehdy jsem si řekla stop, chtěla jsem přestat. Nelíbila se mi moje vyhublost, za kterou jsem se styděla, apatie a nezájem..to všechno..totální dezorientace a ztráta smyslu, hodnot..sebe sama. Jenže se mi to v hlavě pralo: štíhlá a normálně jíst..nešlo mi to tehdy dohromady. Dneska vím, že přesně se zdravou mírou pohybu a jídelním režimem, to jde samo. Jenže tehdy jsem to nevěděla. Začaly moje první zápisy do deníku, stravovací režim..učila se znova jíst, nebát se jídla..Koupila jsem si knížku a tehdy se o tom dozvěděl můj dobrý kamarád, kterému jsem to řekla,koupil si knížku kvůli mě..Ale časem a postupně zjistíš, že jsi v tom svým způsobem sama..Můžeš mít kolem sebe oporu (rodinu, přítele atd.), ale věděla jsem, že to musím změnit sama v sobě. Zase znova změnit myšlení.. Skončila jsem v práci našla si novou. Další rok vyřešila ten vztah, který mě taky táhl ke dnu.. S tím klukem už nejsem, nebyla jsem mu stejně dost dobrá, hlavně jsem se s ním změnila tak, jaká jsem být nechtěla. Skončila jsem to sama. Začala cesta ven. Zpětně hodnotím, tak správně nasměrovaná.. Přesto dneska řeším, jak zvládnout tohle. Po rozchodu jsem měla velký pocit úlevy, znova to znamenalo hledat staré hodnoty, cíle a směr..ten smysl, jaký hledáme všechny. V podstatě jsem si mohla říct, jsem zdravá a mám všechno..proč teda musím řešit tohle? Když jsem nikdy nemyslela, že já s PPP budu mít problémy? A mám je. A chci z nich ven a řešit je. Jenže je asi nezvládám a uvažuji o nějaké terapii..Někdo, kdo mi pomůže najít tu cestu k sobě samé. Zjišťuji i něco o Bachově terapii..na podobných stránkách tam jedna,co zvítězila nad PPP psala..je to součást změny myšlení a přístupu k sobě samé.. Měla jsem pocit, že jsem si hodnoty uspořádala..ale ještě nejsem zřejmě na konci. Před 2 lety jsem se začala připravovat na zkoušky na VŠ. Abych se jednak zaměstnala, našla směr a cíl – splnila si sen, dostala jsem se a teď při práci dálkově studuju. I když taky s rozčarováním, ale to už jsem taky ?ustála?.. Jenže se to ve mně nějakým způsobem asi dál podvědomě pralo..zase jsem si mohla říct, mám všechno..ale na druhé straně se mně začalo prát i to, že mi začal vadit zájem chlapů..protože jsem došla jen ke zklamáním a zjištění, že jdou jen po (mém) vzhledu..Ale taky hledám někoho, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem, nejen kvůli tomu, jak vypadám..a snad takoví jsou. Když se podívám, tak to vidím, že ještě normální chlapi existují..Když vidím normálně fungující vztah, aniž by holka musela být modelka..vidíš, že ty ?normální? chlapi, jakého jednou chci, jsou schopní brát Tě, jaká jsi. Být Ti I oporou.Poslední dobou jsem měla spíš kliku na ty ostatní co v takových ?modelkách? hledají jen únik – milenky nebo rozptýlení..a o ty já nestojím. Vím, že je to i hodně touhle dobou, uspěchanou a měnící hodnoty všech, ke všemu..i vztazích.. Myslím, že tyhle smíšené pocity..líbit se x zklamání z chlapů jako takových, asi spustilo tenhle kolotoč, který se roztočil teď takovou rychlostí, že hledám brzdu. Snažila jsem (a asi pořád)si to všechno proto v hlavě srovnat..Že chci já pro sebe cítit dobře. Mít radost z normálních věcí, nesoustředit se jen na vzhled a tím přespříliš hlídat jídlo a nakládat si kvůli tomu větší zátěž..tudy cesta nevede. Budu zase „štíhlá“, ale nespokojená..zase budu „přitahovat“ jen ty typy, co si ze mě vezmou jen pro sebe a já zase zůstanu vyždímaná a nebudu šťastná. A tak si pokládám si zásadní otázku: „Tohle chceš?“, vím, že nechci..To by měl být můj cíl a směr..Chci chodit do přírody, bavit se a užívat si života, dostudovat..mít se ráda, jaká jsem. Aniž to všechno vidět přes ?brýle svého vzhledu?. „Co získám tím, že se budu pořád přejídat?“..“nic..ztrácím jen víc kontrolu, stojí to čas, energii, soustředit se na důležité věci a stojí to taky peníze. Je to ztráta času, které později budu litovat, že jsem tyhle roky nevyužila pro sebe a líp..“ Přeji nám všem hodně sil do společného boje. Není ostuda upadnout, ale zůstat dlouho ležet..Zvedám se..