já to nechápu

Jsme z toho celá vedle. Jestli vám to nebude vadit shrnu tady svůj poslední rok.. ..všechno začalo těsně před letními prázdninami 2004, to jsem chodila do devítky. zjistila jsem že se jídlo jaksi stalo mou prioritou, ale že to takyhle nemůže dál jít, protože jak bych pak vypadala..když jsem se rozhlídly kolem sebe, viděla jsem plno holek s krásnou postavou, zvláště pak mou sestřenici, kterou mám nadevše ráda, a zároveň ji závidím její postavu. V podstatě ji závidím skoro vše..Je chytrá, ůspěšná, hezká, umí zpívat, kreslit, každý ji má rád, je roztomilá a má hezkou postavu…sice je malinká(nějakých 157cm) ale kdybyste viděly ten pas, a v podstatě celou její postavu..no škoda slov… prostě jsem chtěla být jako ona(kdo by nechtěl)..začal jsem méně jíst..postupně jsem to jídlo ubírala..čím dál více jsem cvičila, během dvou měsíců bylo 10kg dole..jenže mělo to své nástedky. Naši si všimli, že nejsem jako dříve, že se z nikým nebavím, jsem pořád zalezlá v pokoji, vůbec se neusmívám..apod..prostě děs… Jedno jak jsem byla s kámošema a mou sestřenicí(pajuška) v motobaru, což je hospoda, tak sjem se tam tak trošku připila..:o)…no a jak jsme byla v takové rozverné náladě tak jsem prokecla že si vyvolávám zavracení..v tu ránu všichni stichli..tak jsme jim to povyprávěla..no na druhý de n jsem o tom řekla mamce i taťkovi..teda pěkně je to vzalo..jsme vůbec netušila, co jim to udělá…když jsem viděla mojeho taťku brečet(a to je metalista..tvrďák!!)tak jsem z toho byla pěkně mimo..pak mě teda mamka obějdnla k psycholožce a ta okamžitě k psychiatričci…sice se obě holčiny moc snažily, to musím uznat, ale není to ono..pořád se to vrací..mám toho dost..sice je to občasné, ale je to!..nejhorší jsou pro mě víkendy a prázdniny..prostě ve škole se dokážu 100% uvolnit, ale jak jsem doma, tak to prostě nejde, jsem sevřená.. to by asi bylo ve zkratce všechno…jinak je to mnohem obsáhlejší…