Já taková nejsem…NEJSEM

Jasně si na to pamatuji, na to, kdy mi můj spolužák v první třídě poprvé ?oznámil?, že jsem tlustá. Nikomu jsem to neřekla, dusila jsem to v sobě, myslela jsem si, že by se za mě máma styděla… Stejně tak jsem jí neřekla ani když jsem byla na táboře a dostala jsem přezdívku metráček , dokonce si pamatuju jak jsem se pohádala s mojí nejlepší kamarádkou protože to chtěla říct mojí mámě. Byla jsem malá a hloupoučká, kdybych to bývala řekla mohlo všechno být jinak. Tenkrát jsem totiž tlustá nebyla, můj hrudník by mohl sloužit k výuce kosterní soustavy a kdybych se svěřila, byli by mi pomohli. Ale to jsem neudělala. Místo toho jsem se trápila a už v šesti letech jsem přemýšlela nad tím, jak zhubnout! Naštěstí jsem tenkrát ještě nemohla svoje jídlo ovlivnit a tak jsem byla stále hubená nebo normální, závodně jsem sportovala a asi do desíti let jsem vypadala opravdu dobře. Jenže pak se objevily kloubní potíže a já se sportem musela přestat a to se samozřejmě odrazilo na mé váze. Najednou se vyhoupla o deset kilo. K tomu mi diagnostikovali disfunkci štítné žlázy což samozřejmě nějaké hubnutí ještě stížilo. K jedenácti letům jsem měla už úctyhodných 82kilo…naštěstí zakročila máma a společnými silami jsem dokázala zhubnout na 72kg. Z nich jsem se pak až na 65kilo dostala na hubnoucím táboře. Doteď bylo hubnutí zdravé, jedla jsem 6x denně, 8000KJ a trochu jsem sportovala. Nevzpomínám si na ten den, kdy všechno začalo být těžší. Nevzpomínám si, kdy jsem se poprvé přejedla a potom si strčila prst do krku. Jen si pamatuji, že včera jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dokud jsem jedla střídmě a jen jednou za půl roku se vyzvracela, nepřišlo mi to tak špatné. Teď to dělám každý den. Snažím se přestat, ale nejde to. Do oběda vydržím jíst ale pak mě přepadne chuť a já jí neovládnu. Řeknu si, že to nevadí, že to stejně vyzvracím. Nejsem typická bulimička, mám střední postavu, jsem na té hranici mezi normálem a nadváhou (62kg / 162cm), jen mám strach. Nepřipouštěla jsem si to, ale čím víc na těchto stránkách čtu tím větší strach mám. Bulimie mě ovládá, neumím vydržet ani jeden den bez toho abych se nepřejedla a nešla zvracet. Když se mi to náhodou nepovede a přiberu ? byť jen o 20dkg mám zkažený den, připadám si tlustá a odporná, najednou se obraz v zrcadle roztahuje a jsem tlustší a tlustší… Chci přestat, ale MUSÍM zhubnout, jsem tlustá…jenže těžko se hubne s bulimii která je stále se mnou a nedá mi chvíli klidu. A to vše jen kvůli hloupému šestiletému chlapečkovi…