Já a bulimie!Nikdy!

Nedokážu přesně ani určit počátky.Snad jsem to nevnímala jako nějaký závažný problém,tak ale asi začíná každý.Myslím,že v těhle případech onemocnění je moc důležité si uvědomit v jaké míře se nachází náš stupeň přecitlivělosti na naše okolí.Ti naprostí ignoranti a silné osobnosti mají asi jen min.zkušenosti v téhle problematice.A ti více citlivější,jako já,spadají do rizikovější skupiny. Mamina mi již v dětství dávala dosti najevo,že nejspíš nebudu mít šanci,se svou hloupostí,dát světu najevo,že tu jsem.Byla jsem málo chytrá,aktivní,necitelná,líná,žila jsem jen pro své věci….atd.Někdy jsem pochybovala,jestli mě vůbec zná,ale nikdy jsem neprotestovala vůči jejím názorům nahlas.Později se ukázalo,že nejsem vůbec špatná na jazyky,že dokážu naslouchat lidem,pomáhat,účastnit se,dozvídala jsem se od okolí,že to co mám doma není v normálu,takovej malej teror.A tak jsem se rozhodla konečně vzepřít,zabalit si a postavit se na vlastní nohy. Jenže i přes mou úspěšnost uživit se,studovat a tak nějak mít vztah, ve mě neustále vězí ta veliká chuť se zavděčit.Jako bych si z té doby dětství odnesla syndrom méněcennosti.A k tomu samozřejmě patří i tzv.určitý ideál krásy.Vždycky jsem aktivně provozovala kondiční sporty,nikdy žádný problém s postavou,ale… Nyní jsem s perfektním chlápkem,máme super syna,nemusím se o nic starat,peníze nejsou problém,osobní vztah není problém,až moc veliký klid a mír.Nemusím se honit,mám spoustu času,až se nudím.Najednou je ten můj rušný život pryč a já nemusím nikomu nic dokazovat,že jsem opravdu dobrý člověk.Snažím se najít si něco co budu ovládat jen já,co budu mít pod kontrolou jen já.Pátek se sešel s pátkem a už jsou to čtyři roky,co se tajím s bulimií.Mám vše promyšlené,všechny ty triky a pravidla,až hnusně promyšlené,abych si dokázala,že je tu něco jen kvůli mě a jen já se s tím poperu,nebo ono se mnou.Bulimie se stala takovým postraním rituálem JEN mého života,tajemstvím,které si hlídám.Něco přísně tajného.Je to jako bych se ve svých záchvatech vracela zpět někam do dospívání,kdy se dělají totální hlouposti,které je lepší nezveřejňovat,jako bych si musela dokazovat,že nejsem ta hloupá holka vlastní mamky,že to zvládnu.Je to brutalita,kam je člověk schopen zajít a jak moc věci promýšlí a plánuje,kdyby se takhle zabýval vším,mohly bychom být opravdu na vysoké úrovni. Schrnuji za sebe,že nyní nejsem posedlá postavou,jsem schopna se normálně najíst,žít,radovat se ale potřebuju něco jen pro sebe.Jen mám strach,že nenaleznu náhradu za tuhle závislost. Ze srdce přeji všem těm,kteří propadli,aby se nevzdali,já to nevzdávám,protože jsou tu vedle mě lidé,které miluji a nechci zklamat,i když nejsem schopna se jim svěřit teď,s hrdostí se svěřím,až se z toho vymotám.A já se vymotám!