Horor

Ahoj holky. Konečně po pěti letech jsem se odvážila napsat svůj příběh. Toto trvalo:-) Na začátku roku 2003 jsem se rozhodla začít hubnout. Ono to rozhodnutí bylo vlastně dřív, ale nikdy jsem to nevydržela. Bylo mi 17 a vážila jsem 70kg, jinak měřím 172cm. Přišlo mi to najednou hrozně moc rychlý..bylo po vánocích a řekla jsem si dost! Musím do sebe natvrdo. Sehnala jsem si info, jak a co mám dělat.. tedy nejíst pečivo a večeřet pouze zeleninu. První večer byl nejhorší, kousala jsem se do prstů, ale hlad jsem šla zaspat. Další večery už šly bez véči samy a nakonec mě to začalo bavit, protože jsem shodila první dvě kila. Chodila jsem na sportovní gympl a měla jsem vlastně hodně svaloviny, když na sebe zpětně koukám, tlustá jsem nebyla. V té době mě okouzlil kluk, který byl natolik skvělý, abych s ním prožila svůj první sex. A najednou jsem „dospěla“. Svět byl jiný. Nedokážu to napsat nebo říct, ty chvíle, to zvláštní pálení čarodějnic a velikonoce a to všechno bylo úplně jiný.. Šlo to jak po másle. Jeli jsme na jarní soustředění s atletikou, kde jsme dostávali večere- co teď??? Snědla jsem tedy půlku oběda a půlku večeře. Pak ty tréninky, běhání, posilovna. Byla jsem smutná, nikdo se tam se mnou nebavil. Dnes vím proč. Po necelym týdnu jsme přijeli domů a bum. 3kila pryč. A čím dál víc do sebe. S klukem jsem se rozešla. Zemřel mi dědeček. Já to stejnak moc nevnímala a dneska si to vyčítám. A na kole a běhat a plavat. A výzo a prázdniny. Holky ve třídě mi řekly, ať už nehubnu, že se bojí, jak budu v září vypadat. Přitom jsem měla zcela normálních 60kg. A jedeme dál. Žádní kamarádi, jenom sport, švihadlo, běhat, kolo, plavání a zase dokola. Pak se jelo na soustředko do Tater. To bylo v polovině prázdnin. Sraz na nádraží- trenérka- Terko, ty jsi nějaká hubená, měla bys víc jíst! Ale jak mám jíst víc, když chci hubnout. Chtěla jsem hubnou celý život! Konečně se mi to daří!! Od malička mě máma tahala na váhu a já byla vždycky větší a maličko silnějši a vždycky se jí ta váha nelíbila. Nejez ty buchty!!! Na horách jsem přestala jíst vůbec. V restauraci, kde se podávaly snídaně, obědy a večeře jsem sice chodila, ale nejedla. Holky seděly se mnou u stolu a kroutily hlavou. Nikdo se mi neodvážil nic říct. Opět běhání. V tý době už mi začínala být všude zima. Přijeli jsme po týdnu domů a naši se zhrozili. Slíbila jsem, že žačnu jíst. Prdlajs. Nemohla jsem… pak už to nešlo. Opět škola. Měla jsem 50kg. Koupila jsem si Krcha a prostudovala ho do mrtě. Začala jsem jíst 2namazaný chleby ráno i večer, oběd i s polívkou a ke svačině sušenku a ovoce. Ale všechno tak vypočítaný a vykoumaný, že ani drobet víc. A hubla jsem kupodivu dál. Dostala jsem se na 45kg. A začaly mi padat ty hustý tmavý lesklý dlouhý vlasy po trsech. Na čele, kde jsem nikdy neměla jedinýho uhráka mi vyskákala červená pojebaná vyrážka. Byla jsem ošklivá, studená a slabá. Oblečení na mě vyselo. A furt ten jídelní režim a když jsem oběd nestíhala na 12hod ale o půl hodky dýl, tak jsem byla jako štěkna nepříjemná. Jedna učitelka si dokonce myslela, že fetuju:-) Naši mě odvezli k psychologovi, takovýmu skvělýmu, dokonce doma měl chovnou stanici opiček, myslim, že makaky:-) Byla to rodinná terapie. Řekla jsem tam všechno, ikdyž máma byla naštvaná, protže pravda vlastně byla a bude, že ona mě od malička říkala, že hubená znamená hezká, a já byla vlastně tím pádem šeredná. Mamka to zle nemyslela, sama má nadváhu, aproto se tenkrát rozhodla začít hubnout se mnou. Jenže vydržela jsem to pouze já.. K doktorovi jsme jezdili zbytečně. Bylo to furt sejný, ta doba, než začali další prázdniny. Ani si na to nepamatuju. Na začátku července jsem byla na chalupě a naši někam odjeli na návštěvu a já tam byla sama. Přišla za mnou maminka mojí kamarádky, která taky tenkrát trpěla MA, ale dostala se z ní dřív, než já do ní upadla. Navštěvovala mě a já jí už delší dobu, chodila jsem pro „rady“, jak z toho ven. Tenkrát mě tam na tý chalupě tak promluvila do duše a vůbec, byla pro mě jakoby cizí ženskou, ale stejnak nejvíc věděla, jak na mě. Měla jsem na tom podí vlastně i já, necítila jsem se dobře, což je vlastně pochopitelný. Nechtěla jsem anorexii, chtěla jsem kluky a koupálko a kamarádky a alkohol a zpátku svoji krásu. Paní odešla a já šla do špajzu a vzala si pár oříšků mimo svůj „plán“. A pak to šlo zase rychle. Byl to skvělý pocit. Myslela jsem si, že se z toho nedostanu, nikdy, já jsem beznadějnej případ, já neumim bejt jako vy, normální, já na to nemám se vyléčit!!! NENENENENNE nechte mě bejt vůbec si mě nevšímejte- tyhle myšlenky zmizeli a ja papala, ikdyž jsem se dost často nutila, ale v hloubi duše jsem věděla, že tak to má být. Hrozně jsem se ale bála, že to žraní neskončí a já budu mít jednou 150kg. Není to tak, děvčata, věřte mi. Věřte sobě. Byla jsem v tom sice jen rok a půl, ale bylo to tak silný a emotivní.. Začněte hned. Vyserte se na to, že až od zítra nebo po zkouškách nebo po závodech nebo to je jedno. Dneska, teď. Je to fakt těžký, brutálně težký. Ale těžký je to, co ještě neznáte- to mi často říká můj přítel:-) Jednou si řeknete.. fakt to tak těžký nebylo. Já jsem se vlastně tenkrát nasrala na tu anorexii, brečela jsem a bouchala pěstí do stolu a do zdi. Jednou si i mlátila hlavou o zem, než mě tam našel můj táta. Chudáci rodiče. Fakt si to dneska tak vyčítám, on se kvůli mě strašně trápili. Promiňte, že to mám tak dlouhý, ale jinak to nešlo.. Kdybyste někdo něco potřeboval, klidně se mi ozvěte. Klaren@seznam.cz Ráda vám pomůžu. Vlastně jsem chtěla jít na psychologii, po tom, co jsem se uzdravila. Ale neudělala jsem to. Nedělejte to ani vy. Fakt vám radím dobře. Zajímat se o psychosomatický nemoci?? Jo, ale jedině, když máte „čistou“ minulost, o čemž pochybuji, že by na těchto stránkách někdo takový byl. Jen doporučuji, nezakazuji. Hodně síly!