Holky neblbněte

Ahoj holky.Já osobně sem nepatřim,ale i tak s tim mam zkušenosti.Rozhodla jsem se vám napsat tak tedy: Víte mam sestru a z té se stala anorektička a protože si s váma začala psát, napadlo mě, že by vám mohl napsat i člověk, který není takto nemocný a přesto se ho to hodně dotýká.Začnu od začátku. Když mi bylo 6 let narodila se mi sestřička.Už druhá.Byla krásňoučká.Oči jak knoflíčky,nosánek jak bambulku,černé kudrnaté vlásky a hnědou pleť.Byl to takovej ďáblík.Když byla malinká trpěla na omdlívání.Vždycky začala křičet a neuměla se nadechnout.Ani nevíte jaké to bylo, koukat se na milovaného člověka, který upadne do křeče a zfialoví.Kolikrát jsme měli co dělat aby zase nabrala vědomí.Vždycky jsem se hrozně bála, že umře, že už se nikdy nenadechne.Naštěstí z toho vyrostla.Rostla a rostla.Jak kdyby jste otočily stránku najednou se z ní stala slečna, krásná slečna.No co vám budu povídat.Snědá pleť,štíhlá postava,krásný obličej.Kluci se o ní později začali prát.Moc sem jí záviděla její krásu.Když jí bylo 14 já jsem si našla kluka a odstěhovala se k němu.Moje druhá sestra se později taky odstěhovala a ona zůstala doma sama.Ted si to i vyčítám.Pořád si říkam,že kdybych zůstala doma ona by se měla komu svěřit.Vím,že později začala řešit svoje deprese z postavy(i když neměla proč), ale nedávali jsme tomu takový důraz, protože i já jsem si tím prošla.Cítila jsem se tlustá, protože stačilo sledovat televizi se samíma hubenýma a prsatýma holkama.A tak moc jsem se jim chtěla podobat.Pak jsem ale poznala že čím víc jsem to přestala řešit a víc si věřit přitahovalo to kluky více,než ukňouraná holka bez sebevědomí.A tak jsem si říkala, že to musí také přejít.Bohužel opak byl pravdou.Kdybych vám měla popsat va skratce sestry povahu napsala bych – SMÍŠEK!Tak krásně se mála a byla vtipná.Jen něco pronesla nebo se začala smát,nakazila všechny široko daleko.Trhali jsme se smíchy.Dnes předemnou stojí kostička potažená kůží,která věčně řeší že je tlustá.A zase ani nevíte, jaké to je koukat se jak vám milovaný člověk mizí před očima a ať děláte co děláte nic nepomáhá.Navíc je jak duše bez těla a už jsem jí dlouho neslyšela se smát.Nikdy bych nevěřila,že se může člověk tak změnit.Maminka mi volá a brečí do telefonu, že už je zoufalá, že neví co má dělat.Já sem z toho taky zoufalá a to jsem její sestra, ale jak na tom musí být máma, když jí dala život, dala jí kus sebe??Víte kolikrát, když jsem nad tím přemejšlela, říkala jsem si že ta nemoc je hrozný sobectví.To víte, kdo to nezažil nikdy neví.Říkala jsem si že vlastně člověk řeší jen sám sebe nic jinýho a nikoho to nezajímá, jen aby on se cítil dobře.Všichni kolem trpí mnohou se roztrhat a stejně to není nic platný!Prostě jen Já,Já,Já.Až když sem slyšela sestru jak si mi stěžuje, že už je jí zle, že se klepe,vypadávají vlasy, dělá se jí mdlo, pochopila jsem, že to není sobectví ale že je to vážný.A hlavně že my jí pomoct nemůžeme.Nic na ní neplatí,když jí prosíme,že už vypadá hrozně at jí neposlouchá a pomalu se nám vyhýbá.Má špatnou náladu a my jsme tak slabí abychom jí obtěžovali a je nám líto, že už nevíme co dělat.Ted byla u doktorky a ta řekla okamžitě do nemocnice.Hrůza.Víme jak nemocnice nesnáší, jak pláče, že tam nechce.A my potom pláčeme taky protože jí tam dát nechceme,ale co máme dělat,když nic nepomáhá?? Máme jen tak nečinně přihlížet jak umírá?? To přece nejde.Jak ráda bych se vzbudila a zjistila, že je to špatný sen.Ona pořád tvrdí, že není anoraktička,že jí ovoce a zeleninu,ale ta člověku nestačí, ještě když cvičí! Holky neblbněte, nic ani nikdo vám nestojí za vaše zdraví.Vím že je to těžký, ale dokážete si představit, že by jsme všechny byly stejný?Všichni stejně hubený a krásný?Každá holka má své kouzlo, kouzlo osobnosti, která se touto nemocí ztrácí.Kluci mají radši holky se kterýma se můžou normálněbavit,smát se. Jsem taky trochu oplácaná mám kluka, který mě zbožnuje a chce semnou mít rodinu.A jsem štastná. Vím,že nás za to může nenávidět a zlobit se na nás, ale chceme jí dát do nemocnice aby jí pomohli,aby žila a byla štastná a zdravá.Myslím,že nám jednou poděkuje.Říkám si jak by vybírala ona: Nechat umřít milovaného člověka vědět že se na ní nazlobí a nebo překousnout neštvanost. Myslím,že nikdo by nenechal nikoho umřít,Proto nezlobte a pomozte nám,abychom my mohli pomoct vám!!