dvanáct let

Dvanáct let Ve dvanácti to začalo a dvanáct let to již i trvá. Byla sem tlustá a měla mindrák z odstátých uší. I tak sem se klukům vždy líbila. Dietu mi doma nedovolili držet a na pěkné oblečení kterým bych si zvedla sebevědomí jsme neměli. Viděla sem v televizi dokument o princezně Dianě. Vnímala jsem jen to co jsme chtěla, krásnou úspěšnou ženu, která je něšťastná, ale všichni ji milují. Ostatní mě nezajímalo, chtěla sem zhubnout, být milována a ona mi dala skvělý návod. Poprvé to nešlo, ale pak podruhé již ano. Napřed jen po večerech, ale pak to ovládlo celý můj život. Zvracela sem několik měsíců v kuse každý den. Ani si ty dny v podstatě nepamatuji, vím že sem jen zvracela a krásně hubla. Přišla sem o kamárády o všechny. Doma to nefungovalo. Otec měl odjakživa milenky a od mých osmi let s matkou nežijí, žijí v jednom bytě kvůli penězům a sobeckosti otce sbalit kufry, je to přeci jeho byt. Letos se teprve po 16 letech jeho nevěry rozvedli. Mamka tehdy přišla o práci, lítala, kde mohla, otec se snažil najít životní lásku, a já měla dostatek na to problít dny. Nakonec si všimli ze sem hubena?.nepomohli mi, vůbec. Matka mi řekla:?jestli něčeho chceš dosáhnout vzpamatuj se?, to byla veškerá pomoc. Poslala mě k obvodní lékařce, v domění, že mám anorexii, kam sem se musela chodit vážit a ukazovat v zápisníčku co jsem snědla. No dostala jsem se z toho, ale jen díky malování a astrologii. Problém nastal na gymplu. Lidi mi nesedli. Všichni již měli první lásky, přátelé. Já dva roky samoty, kdy sem malovala. Inu začala sem kouřit, pít a toužit po vztahu. Chtěla sem vybočovat i s plynout s davem zároveň. Chtěla sem být milována. Naivně sem si myslela, že když se s někým vyspím bude mě mít rád?. Nic?akorát mě to ničilo víc a víc..potvrdilo, že za nic nestojím?.počet kluků byl rostl, ostuda,?..závislosti?.deprese?.a do toho škola, naštěstí sem se i při každodenním pití nepřestala nikdy učit. Dodnes já ani mí známí nechápou jak sem to zvládala. A to netuší, že sem po raním návratu z baru a před odchodem do školy, měla ještě blicí seanci?. Ztratila sama sebe, zastavila jsem svůj růst. Chtěla sem se vrátit do období kdy sem z toho byla venku?.nešlo to?.nevěděla sem kdo sem a co chci?. Pak sem si řekla stop. Našla sem si na konci prázdnin po třeťáku přítele, mou životní lásku. Byli jsme spolu dva roky, poslední rok gymplu a prvák vejšky. Ztratila sem ho. Ztratila sem ho kůli blití. Mé odporné stavy, nenávisti k sobě a následně ke všem. K posranému světu, který stojí za nic?. Apod?nedokázala sem žít jeho krásný život?.řešila jsem jen tlustou prdel, jídlo, že nemám prachy a netěšila se z toho jak mě miluje?.nikdy toho nepřestanu litovat. No jo ani to mě nedonutilo přestat blít. Začla sem o to víc. Muži o mě měli vždy zájem, ale já to vždy nějak posrala, chtěla sem oporu a vždy sem se do toho vrhla. Vůbec sem si nevěřila. Myslela jsem, že když mě bude někdo milovat?nebudu se ničit. Pokud se, ale nebudu mít ráda já nemohu mít normální vztah?.to mi došlo až později?.no jo pak tam byli nějaké krátké vztahy?spíš úlety..prokládané nekontrolovatelným pitím alkoholu, kouřením, nadměrným cvičením aerobiku, blitím, ale i krásnými chvílemi? pomohlo, mi že sem přestala bydlet u našich, studuji VŠ v jiném městě? no jo teď sem sama a lítám v tom znovu?dalo by se říci mám to pod kontrolou?ale není to již ten dětský svět, kdy máte na starost jen sebe a domácí úkoly?.můžete celej den kontrolovat kilojouly, ted musím chodit do práce, studovat VŠ školu,?.apodobně?.největší problém je že sem nikdy neměla odvahu žít svůj život. Neustále sem své cíle podřizovala názorům okolí. Takto špatně sem vybrala i Vš, kde se ji pátý rok trápím. Ale jak v bulimi silnou vůli nemám tu ano. Ničím si zdraví a vše jen pod tím obrovským tlakem to dodělat. Nebaví mě to, ale musím??.aspoň něco musím zvládnout. To, žE zvracím, ví jen jeden člověk. Lidé mě znají jako člověka, co se jen směje, povídá a neustále vytlemně říká mám debku?.nedokážu dát před lidmi najevo svou slabost a že potřebuji pomoci?.spíš pomáhám druhým?potřebuji lidi a zároveň mi berou tolik síli?potřebuji se zase uvěznit do své pevnosti s pevných pravidel?hlídat jídelníček a necítit se trapně si to zapisovat a jíst málo Klidně to přiznat, čím trpím. Nebrat si poznámky typu co to jíž a jak málo. Smířit se s tím, že tu nemoc mám na celý život. Je to součást mě. Musím se s tím naučit žít. Žít s bulimií a hlídat jídlo, cvičit a hlavně ŽÍT. Žít a neupínat se jen na tu školu, ze strachu, že to nedodělám sem se vykašlala i na řadu svých zájmů?.naštěstí sem si to uvědomila?sice až letos? no jo člověk zraje..jen ta bulimie mi ničí vše?