dolů z kopce

Ahoj holky, už dlouho chodím na tyhle stránky, ale dnes mám prostě potřebu sem napsat můj příběh. Je mi 16let. Vždycky jsem byla hodná ustrašená holčička, proto jsem se také často stávala terčem posměchu a vybíjení si zlosti. Jezdila jsem každý rok na tábory a mnohokrát jsem se setkala se slovní šikanou. Doma jsem to nikdy neřekla, protože jsem se styděla za to že jsem neschopná se ubránit a najít si mezi dětmi místo. Místo toho jsem lhala a vymýšlela si lživé historky. Byla jsem často vystresovaná a bála jsem se chodit do školy i když jsem si tam časem našla pár podobných kamarádek. Byli jsme spolek puťek. Věděla jsem, že vždycky se stane něco, co mi ublíží. Výsměch, sarkastiká poznámka atd…Všechno jsem do sebe vstřebávala a stala se ze mě zamindrákovaná holka. Na mém sebevědomí se nic nezměnilo ani když jsem začala závodně tancovat. Jídlo jsem vždycky používala jako uklidňující prostředek, ale nebyla jsem tlustá, i když jsem si to vždycky myslela, protože jsem hodně sportovala. Neustále jsem toužila po pozornosti, po obdivu, ale i lítosti. V páté třídě jsme byli na dvoře a já jsem měla ,,depku´´ a z náhlého popudu jsem předstírala otřes mozku. Že mě praštili míčem do hlavy, dokonce jsem se dostala do nemocnice na vyšetření. Aby to vypadalo věrohodně udělala jsem si ránou o zeď bouli na hlavě. Všichni o mě měli strach a mluvilo se o mě a já se v tom tajně vyžívala. Sorry, tohle sem asi nepatří, ale musim to napsat, protože bych si to jinak vzala s sebou do hrobu-děsivá představa! No život šel dál. Teď si uvědomuji že jsem se vždycky nimrala ve svých neuspěsích a špatných vzpomínkách než v tom dobrém. Za každý neúspěch-sebevědomí o bod dolu. Úspěch?-Ale tak to má přece být normálně-není zač se chválit. Možná si myslíte, že sou to zbytečný kidy, ale já si myslím, že to přispělo k mým problémům. Všechno se to rozjelo v 9 třídě kdy se na mě ,,kámošky´´ vykašlaly a já zůstala ve třídě ,,sama´´.Přestala jsem také chodit na tancování, protože jsem si asi vsugerovala, že mě tam nikdo nechce, že mě jen pomlouvaj atd…měla jsem z toho depku no a odešla jsem.Nenáviděla jsem je a slíbila si, že jim to jednou nandám.Když jsem byla sama, stala jsem se středem pozornosti a samozřejmě posměchu. Nebyla jsem schopná najít si nové kámošky. Mezitím ty holčiny nabádaly jiné holky se kterýma jsem měla blíž ať se se mnou nebaví. Celá zničená jsem opustila devítku a dostala se na gympl. A tenkrát jsem si řekla, že se musím změnit. Udělat ze sebe silného člověka a dokonalého člověka. Vytvořila jsem si program asi o deseti bodech, které měli vést k mému osobnímu štěstí. Protože to jediné po čem jsem kdy toužila byla duševní rovnováha a sebevědomí…uznávám převážně duševní hodnoty. Chtěla jsem na sobě pracovat.Jeden z těchto bodů bylo ZHUBNOUT. Ten měl být splněn za prázdniny. Ze začátku to bylo těžké, ale opakovala jsem si, že cítit se dobře ve svém těle může být startem k mému vysněnému sebevědomí. Začala jsem zdravě jíst a vynechávat tučná a sladká jídla. Hlavní jídla jsem postupně omezovala a omezovala až jsem jedla méně než 5-ti leté dítě. Jídlo jsem při společném obědě nenápadně zhrnovala z talíže do klína a pak si ho cpala do kapes. Nebo jsem ukusovala třeba rohlík a žvíkala ale přitom nepolykala. Uměla jsem v puse udrže více jak polovinu rohlíku tak aby to nevypadalo, že mám plná ústa.Fanaticky jsem sportovala a ráno se budila hrůzou, že jsem zvrzla dietu. Večer jsem třeba 5 hodin přemýšlela o tom, jak to udělám o vánocích až mě budou nutit jíst cukroví. Začala mi být zima, padaly mi vlasy a sport se pro mě stal rize účelovou dřinou. Nastoupila jsem do prváku. Tam jsem asi po týdnu přestala chodit do jídelny, protože jídla tam byla moc kalorická. Místo toho jsem jedla jogurty nebo zmrzlinu max. do250 kca. Snídaně jsem vyhazovala a večeře většinou také. Pořád jsem s hrůzou myslela jak to udělám abych vyhodila večeři aby si toho máma nevšimla. z 55kg na 160 cm jsem do listopadu zhubla na 30 kg. Pak jsem se začala přejídat a mít z toho deprese. Nedokázala jsem vstát z postele. Ležela jsem celé hodiny a koukala do stropu. Psala jsem si sama sobě odporné dopisy ve kterých stály kromě sprostých nadávek také výčitky jak jsem zklamala, že ze mě nikdy nebude ta holka kterou jsem vždycky chtěla být. Že jsem zase ta odporná puťka bez vůle. Moje sebehodnocení úplně ve všem záviselo na tom jak jsem se kontrolovala v jídle. Nemohla jsem chodit do školy. Sedla jsem si v parku na lavičku a proseděla tam celé vyučování a přemítala o svém hnusném životě. Přibrala jsem 13 kg. Už jsem úplně rezignovala. Musela jsem si přiznat že jako hubená nejsem šťastná. to mě taky motivovalo k přejídání. Ale kdy teda šťastná budu? Myslím že jsem v té době normálně nemyslela. Kamarády jsem si samozřejmě nenašla.Z depky mě vyléčila anitidepresiva, která dodnes beru a chemie. Úplně jsem se do ní zažrala. Kupovala jsem si encyklopedie a studovala jsem vysokoškolská skripta. Měla jsem na ní taky spec. vysvětlovací program. Uzavřela jsem se s ní do svého světa. A zase jsem byla za divnou. Nevím jestli to byla jen moje představa, ale já jsem cítila že mě lidi pomlouvají, přehlížejí a za každým slovem se skrývá narážka. Asi to tak bylo, ale nejspíš jsem si to zveličovala. Dostala jsem ze školy strach a děsně jsem se bála šikany o níž jsem byla přesvědčení že přijde. Bylo toho víc a já přestoupila na jiný gympl.Dnes mám zase 55kg ale na 165cm. Ze začátku jsem se snažila mluvit a mluvit. Hledat si přátele, být milá přirozená a opravdu si myslím že jsem se jim zamlouvala, JENŽE jsem si začala myslet že pořád to kamarádství nepřichází, že nějak jsem pořád cizí a že tu není partička do které bych se hodila.Také jsem z toho snažení byla vyčerpaná, tak vyčerpaná že jsem se zase stáhla. Teď si myslí, že jsem divná a určitě litují, že jsem k nim přišla. A já už nemůžu. Nechci už dělat nic. Jen se zavřít doma a tam zůstat, protože jsem neschopná, neschopná čehokoliv a tlustá.Asi se zblázním. Jednou se lituju,nenávidím, ale teď mi je to už jedno. VŠECHNO. Já se snažila. Opravdu. Ale vzdávám to. Navracím se k hubnutí, to jediné mi totiž jde a ano, a má milovaná chemie. Jestli jste to dočetli jste machři. Napsání tohohle slohu pociťuju jako impuls k očištění mé zamindrákované duše. Ádios. Kdyžtak písněte. Jestli jste neusnuli nudou. Jenom mi nemusíte nadávat, jak se tu už párkrát stalo.Please, neprohlubujte mojí depku. Jinak všichni se držte. U některých vašich příběhů jsem brečela a přemýšlela proč je život tak zlej.