Dneska můžu klidně žít

Ono se to nezdá,ale už je to dvacet let…Tenkrát se o tom nikde nepsalo a já nevěděla,co se se mnou děje.Zprvu byla snaha zhubnout pár kilo,pak se mi to vymklo z ruky až váha ukazovala 42 kg.Byla jsem zaslepená úspěchem,hubnutí byla taky jediná činnost,o které jsem si mohla rozhodovat sama a rodiče mi to nemohli zakazovat.Vztahy doma špatné,moje sebevědomí žádné,matka ze mně dělala nezodpovědné dítě,přitom jsem věkem měla být dospělá.Rozporuplná situace.Chtěla jsem se té závislosti zbavit,a neuvědomovala si,že druhou závislost-na jídle,jsem získala.To hubnoucí období trvalo asi dva roky,pak jsem najednou přestala držet dietu,už nevím proč.Sice jsem přibrala,ale vyhráno nebylo,naopak.Zjistila jsem,že lze zvracet,přitom jíst/asi jsem si potřebovala vynahradit čas strádání/ a netloustnout.Zničené roky života tím,že od rána do večera musíte myslet na jídlo,nikomu to nepřeju.A ještě navíc,což je zajímavé,mně strašně bavilo vařit,péct a zkoušet nové recepty.To pak skončilo samozřejmě v mém žaludku a následně v záchodě.Nebyl problém sníst pekáč štrůdlu.Strávila jsem tím nekonečně moc času,který se dal využít jinak.V dvaceti šesti letech jsem se konečně sebrala a odstěhovala od rodičů.Podnájem,cizí město,jiná práce,jiné starosti-najednou ta bulimie se dostala se mnou někam,kam už nepatřila,nebo jak to mám říct.Neodešla naráz,potvora,ale intervaly zvracení se prodlužovaly,až přestaly úplně.Dneska nemám problém se najíst a mít potom příjemný pocit.To neznamená,že si nehlídám váhu,ale s jistotou můžu tvrdit,že do toho zpátky nespadnu.S odstupem času zjišťuji,že vše špatné bylo k něčemu dobré.Když jsem si tenkrát nedovedla prosadit své „já“ jinak,muselo to tak být.Kdo žije sám se sebou v pohodě a harmonii,neonemocní.Ještě dodávám,že jsem odmítla léčení a psychiatry,nic proti nim,ale myslím si,že pokud se někdo chce z nějaké závislosti vyhrabat a ne ji utlumit,je třeba na to jít s čistou hlavou,bez vlivů psychofarmak.A hlavně uvědomit si příčinu a nebránit se změnám na sobě i v reálném životě.