Díky, ségro…

Po přečtení několika článku na těchto stránkách jsem se rozhodla, že taky přispěji svojí trochou do mlýna… Od malička jsem cvičila sportovní gymnastiku, měla jsem vynikající výsledky, jednoho času jsem byla i v reprezentaci, takže není divu, že mám sama na sebe vysoké nároky do dneška. Po úrazu jsem ovšem musela se sportem skončit. Teď sportovat můžu jen rekreačně. Když jsem tedy přestala cvičit, pomaluj ale jistě jsem začala i přibírat, jezdila jsem posilovat, takže jsem nabírala i svaly a tlustá jsem opravdu nebyla. Letos ale byly nějak štědré Vánoce a já 3 kila přibrala. Do jara jsem nebyla schopná s tím nic udělat, až jednou jsem se do toho opravdu opřela. Jedla jsem normálně, ale hodně jsem cvičila. Nešlo to, tak jsem postupně začala ubírat na jídle a hle, váha pořád klesala. Nedívala jsem se kolem sebe, nesoustředila jsem se na řeči ostatních, přišlo mi, že mi závidí, že to jde… Jenže oni to se mnou mysleli dobře. Z původních 55 kilogramů mám dneska 44kg. Před měsíci jsem se před zrcadlem složila, druhý den jsem vyrazila k doktorce. Mám antidepresiva, cítím se o 100% líp a snažím se za pomoci celé mojí rodiny dostat zase do stavu, který je pro 17letou holku ideální – stav, kdy dívka menstruuje, stav kdy se dívka může zase smát. Holka prosím nikdy nehubněte bez dohledu doktorky, milujte své tělo, takové jaké je, jste jedinečné a žijete jen jednou. JEstli se někomu vaše tělo nelíbí, tak ho nechte být, on totiž nikdo není ideální, ani modelky… Jsou ořezané počítačem a vyretušované, na stránkách časopisů jsou upravené a my z toho máme pak depky, co na tom, když nemáme míry 90-60-90, hlavně že jsme zdravé a můžeme se smát. Na tohle jsem bohužel přišla pozdě, ale cítím, že lze nad celým problémem vyhrát. Přeju všem se stejným problémem, aby se zakousli s chutí do něčeho dobrého a postupně vyhráli sami nad ošklivou nemocí a sedmihlavou saní – anorexií. Držím všem palečky a vzkazuju: Život se má prožít, ne přežít!!